Ráno po svátcích vánočních

„Ahoj miláčku.“
„Ahoj. Jak ses vyspal?“
„Šlo to.“
„Dnes budu mít asi úplně zamrzlé auto.“
„A nemáš ten prostředek na postříkání skla, že?“
„No, právě, že jsem ho koupila, ale nemůžu ho zanic najít. Myslela jsem že vím, kde je v autě, ale ...“
-
„Hm.“
„A nejhorší je, že nemám ani škrabku.“
-
„Asi už došlo mlíko do kafe. Jdu se podívat, jestli je tam nějaká smetana.
„Hm. – kolik tam je? – Mínus čtyři! “
Muž zasedá k snídani a pomalu jí rohlík se šunkou.
„Tak já zajdu ven a očistím ti ty skla. Pak zapnu na chvíli motor a ...“
„To nemusíš“ žena lehce podrážděně. Jen seď. Já si to udělám sama. Vždycky jsi mi přece říkal, že jsem řidič, tak si mám všechno kolem auta udělat sama.“
„ To je možné, ale realita byla dost jiná“ pomyslí si muž.
„Nezdá se ti, že to co jsi mi řekla, vypadá jako ťafka?“ opáčil.
„Ne“ odpověděla žena „jen říkám, že jsem si za dvacet let zvykla dělat všechno sama.“
„Všechno snad ne“ pomyslel si.
„Tak třeba jsem taky někdy kvůli práci nemohl být doma. Fakt to vnímám jako facku.“
„Neurážej se.“
“Neurazil jsem se.“
„Vím přece, že ses včera díval déle na televizi, tak si musíš odpočinout.“
„Další facka.“
„Máš dovolenou a já musím do práce. Tak si ji užívej. Já jsem zvyklá.“
„Další.“
„Tak se už neurážej. Vím, že budeš přece, dělat tu husu k obědu a budeš tady se Zuzkou a toho si moc cením.“
„Co na to TEĎ říct?“ pomyslel si. Včera jsem taky zrovna neměl den.
„A jak ses vyspala ty?“
„Nic moc.“ Nemohu vyloučit, že až se vrátím z ordinace, tak to budu muset trochu dospat.“
„No jo. Mezi dvanáctou a jednou.“
„Ne. Mezi jednou a druhou.“
„Včera jsi mi říkala, že husu mám mít připravenou mezi dvanáctou a jednou. Aha, nákup.“
„Jo. Stačí mezi jednou a druhou.“
„Tak ahoj. A dohlédni tak do hodiny na Zuzču, jestli je v pořádku.“
„Jasně. Ahoj. Vrať se brzy.“
„To víš.“ – úsměv.