Návrat

Kyselá slza za slzou
z oblohy šedé smogem.
Vůně listí tu nevedou
přírodě dali sbohem.

V betonu, ve skle a oceli,
zaliti ve skořápce,
počasí změny se nedějí,
větráky větrají hladce.

Čas letí, den střídá den,
pálí ho pekelně oči,
k monitoru je připojen,
neví, co bez něj si počít.

Je nutno být pořád v dosahu,
na síti, signálem pokryt,
od kanceláře jen k výtahu,
udělá tři čtyři kroky.

Živí se koupenou bagetou,
vodu si PET lahvi nosí,
a venku u kafe s cigaretou,
čelo se od stresu rosí.

Má ještě přání a touhy ?
Anebo zná jenom práci
- každý den zdá se mu dlouhý,
do bytu se za tmy dopotácí.

V posteli večer, když nemůže spát,
vzpomíná, jak bylo dřív...
Možná se do Prahy neměl tak hnát,
u nich doma bylo líp.

V Praze je blaze, tam to žije,
kreslil si budoucnost v barvě.
V reálu chybí ta poezie,
žije to – ale dost dravě.

Je tady cizí a jiný,
chybí mu lesy a pole.
S druhými lidmi se míjí,
sám často vypadá z role.

V podnájmu plném prázdnoty,
dospěje k jasnému zlomu.
Poučen lekcemi samoty,
vyléčen vrací se DOMŮ.