Smutek II.

Tak.
Už je tu nanovo.

Kape – žhavé olovo,
a pálí.
Přitáhl někde z podvědomí,
kde asi čekal.
V dáli.
Na svou chvíli.
Kdoví ?

Sedí mi v hlavě
za čelem,
a čeká, až se poperem
v souboji nerovném.

Ale neví,
že jsem už všechno vzdala,
a tak ho vítám,
útočiště skýtám
- já ho čekala.

Mám občas hezké chvilky,
a duší znějí trylky – vlny euforie.
Ale brzy mizí do adieu…

Jsem zase sama doma.
Sama.
Bezvědomá…