Pohled ven (i dovnitř)

Díky nějaké banální viróze jsem napůl ležela v křesle.

Šikmo za mnou bylo otevřené okno.
Pohledem přes rameno, zaznamenaly oči bez brýlí obrysy vloček,nejprve černých – oproti nebi, pak bílých,
jak se snášely pokojem a tály na parketách,
na křesle, na mém svetru…

Nastavila jsem hřbet ruky…a dlaň otočila jako misku.
Vločky se v ní obětovaly…umíraly…skupenství se měnilo.

Viděla jsem matně siluety stromů na pozadí šedavé oblohy.

Bylo příjemné být uvnitř, ale vědět, že až mi bude líp, můžu vyjít ven a dotýkat se drsné kůry, a cítit mráz a vítr, a stěžovat si na mou práci, která se napůl odehrává venku…ale být za ni vděčná a když je ,,po“, tak se těšit na čaj a večeři a sprchu.

Najednou jsem si vzpomněla na svoje klienty, na lidi, které navštěvuji, a pomáhám jim být doma, a trochu se o ně starám, a povídám jim banální příhody z ,,venku“, aby řeč nestála.
Vypadají, že je to baví, a že mě rádi vidí a poslouchají…ale častěji je poslouchám já.
A přiznávám, že se snažím příliš silně neposlouchat…a hlavně si jejich osudy nenosit domů.

Člověk brzy vyhoří, a nemá co dávat.

Ale náhle to na mě nalehlo, padlo, zdusilo mě to poznání…jaké to asi je:
ležet, a vědět, že nemůžu ven ?!

Nezáleží na příčinách.
Jenom na tom faktu.
Být vězněm vlastního těla…bytu, mysli, strachu…
a být za to ještě vděčný.

Jenom nejít někam do nemocnice nebo ústavu.
Někam, kde mě nebudou respektovat.
Kde budu jen rodné číslo, diagnóza nebo dokonce ta ,,bába z desítky“.
Někam, kde už nebudu Já.

A přesto být v cele.
Uvězněna bez možnosti jít…a dělat tisíce obyčejných věcí…

Vločky tály…tekly mi slzy. Co tak najednou ?
Snad že byl čas, aby mi to došlo ?

A co s tím dál ?

Než jsem začala kupit slavnostní přísahy a předsevzetí, začal syn vedle kašlat.
Podívala jsem se na hodiny.Měla bych ho už znovu změřit.

Rychle jsem si utřela oči, nalila mu další hrnek čaje, a podala teploměr.
Měl zase přes 38 stupňů.
Panadol, zapít…a: ,,Mami, buď u mě chvíli, prosim!“

Tak.
Tohle je odpověď.
Být s ním.
To můžu dělat.
Být ,,s nimi“.
Pro ně.

A dělat běžné věci…tak, jak se to dělat má.

Ne, jako práci, ale jako službu, jako odpověď na strach ze samoty, bolesti a smrti.

V každé chvíli odpovídat, a říkat: ,,Ano, jsem tady.“

,,Pro vás osobně.“