Američanka v Rusku IV

*** Zážitky a postřehy ***
V Petrozavodsku v motelu jsem zůstala ještě 2 noci. Příští den, 30. června, bylo 304. výročí založení Petrozavodska, fikali tomu “Děň goroda” , a také to byl den mých 61. narozenin. A tak jsem dostala Ljubu jako dárek k narozeninám. 29. června byly také narozeniny mého táty, no ale ten už je dávno nemůže slavit. Tak jsem se rozhodla, že budu slavit zároveň s Petrozavodskem. Průvodkyně se mne opět snažila vnutit své služby a měly jsme se sejít ve městě v půl dvanácté, ale podle dobrého ruského zvyku tam v půl dvanácté nebyla a tak jsem se vydala po městě na vlastní pěst. Bylo to zajímavé. Průvod, všelijaké alegorické vozy, okolo stánky prodávající všechno možné, z balkónu “městského národního výboru” průvodu slavnostně kynuli městští papaláši (a pod balkónem hlídali policajti, aby tam nikdo nechodil). Na nábřeží jezera další stánky, kolotoče pro děti, modré kadibudky s hajzlbábama, stánky s pivem a šašlikem. Šašlik je pečené vepřové na špejli, pečou ho na dřevěném uhlí, tak jako u nás hamburgery. Když mne nikdo nehlídal, tak jsem si tam zvykla na pivo Baltika, prodávají ho v půllitrových plechovkách, číslo 1, 3, a 7, ta sedmička je nejsilnější. Tak jsem si dala šašlik, Baltiku 7 a tvarohový koláč, a pak jsem se mírně ojíněna potulovala po městě.
Odpoledne jsem na místním stadiónu absolvovala koncert “zolotogo golosa Rosiji”, tedy ruského zlatého hlasu, Nikolaje Boskova. Zpíval hezky, něco jako “český zlaty slavík” Karel Gott, ale musím uznat, že Karlík je i přes svůj pokročilý věk pořád ještě lepši. Ten Nikolaj byl něco přes 30 a zpíval takové táhlé ruské líbivé písně, které se I mně líbily. Koncert byl v rámci oslav “dne města” a před koncertem na tom stadiónu děti všeho věku předváděly jakousi krátkou spartakiádu. Na začátku se hrála a zpívala ruská hymna, a to dokonce třikrát. Poprvé a potřetí normálně, podruhé byla nějak zdžezována. Zajímavé bylo, že se lidé nijak neměli k tomu, aby při té 1. a 3. hymně vstali. Ke své hanbě se musím přiznat, že jsem byla jedna z prvních, kdo vstali, většinou lide vstávali až skoro v polovičce. Nezpíval nikdo a při té druhé, zdžezované, nevstával vůbec nikdo (já také ne). No, je to upravená sovětská hymna, ta část “slavsja otěčestvo, naše svabodnoje” je skoro nezměněna. Akorát z toho vytáhli slova “Sovětskij Sojuz” a trochu to upravili. Také se musím přiznat, že mě při té ruské hymně jezdil mraz po zádech. Jo, to jsou reflexy, ta melodie je úplně stejná a našinci značně nepříjemná.

Ten motel, kde jsem první týden v Petrozavodsku bydlela, byl mezi paneláky na konečné trolejbusu na jižním konci města. Byla tam společná kuchyň a ve sklepě taková mrňavá sprcha. Oplývala všelijakými střiky zepředu a zezadu, ale osoba mých proporcí se v ní nemohla narovnat a pořád bouchala do stěny. Jídlo jsem si kupovala v blízkém nákupním středisku. Vařila jsem si akorát čaj a polévky z pytlíčku, ale jinak jsem žrala uzené ryby, klobásy, salámy, koláče, tvrdý ruský chleba a ruské máslo. Pivo jsem si do toho motelu netroufala přinést, aby to na mne “dežurnaja” náhodou nepráskla té průvodkyni (a u soudu by si mysleli, ze jsem alkoholička), ale občas jsem ho popíjela někde na lavičce mezi paneláky (jako nějaký somrák). Ale tam na těch lavičkách neseděli žádní somráci, ale matky s dětmi, penzisté a sousedi. Bordel tam byl, ale nebyl vidět, protože byl zarostlý metrovými kopřivami, bodláky a lopuchy. To nekecám, ono tam dost prší a všechno vesele roste. Po městě jsem se pohybovala normálně trolejbusem, stál 10 rublů (40 centů), a byla v něm průvodčí. Trolejbusy byly obstarožní a pomalé, ale fungovaly, nikde jsem neviděla, že by jim třeba spadla trolej, jak si to pamatuji z dob svého mládí v Brně. Pak tam byly ještě “maršrutky” , což byly minivany, staly také 10 rublů, byly rychlejší a neobjížděly půl města. V těch jsem se moc nevyznala. No a občas jsem jela také taxíkem (50 rublů), neboť jsem například neměla tušení, kde je ten soud.
V neděli jsem se vydala lodí přes Ladožské jezero do vesnice Šaly a odtamtud autobusem do Pudoshe. Tím začala moje “total immersion in Russian way of life”, tedy žila jsem jako normální Rusové. Bydlela jsem u velice příjemných lidí v paneláku, oba byli lékaři, on všeobecný a ona dětská, občas chodila také do dětského domova prohlížet děti. Po večerech jsem se s nimi koukala na televizi, byla jsem “hooked” na 3 televizní seriály (za další týden v Petrozavodsku jsem při nich začala i brečet).
Ve dne jsem chodila do dětského domova dopoledne a pak po poledním klidu odpoledne. Dětský domov je nestarší budova v Pudoshi, postavili ji někdy v 90. letech 19. století. Pudosh je okresní město a dá se přejít pěšky asi tak za půl hodiny. Staré baráky jsou dřevěné, okolo nich jsou paneláky. Po ulicích volně pobíhají psi, kočky a dokonce i krávy, a mezi tím se motají lidé. Také tam jezdí auta, ale neviděla jsem, že by někdo přejel nějaké zvíře. Perestrojka nebo co to tam mají do Pudoshe a ani do Petrozavodska ještě jaksi nedorazila. Sochy Lenina v říji, Marxe a Engelse se vyjímají na čestných místech, kladiva a srpy jsou zabudované do paneláku a do pouličního osvětlení. Já jsem v Pudoshi bydlela na ulici Karla Marxe.
V dětském domově se děti jen tak povalují po pokojích a koukají na televizi, eventuálně venku před dětským domovem kouří. Vychovatelů a vychovatelek tam bylo spoustu, většinou rozmazávali hadrem bláto po linoleu na podlaze nebo jen tak stáli na chodbě a čuměli do blba. Vůbec nic s těmi dětmi nedělali, žádné sporty, hry, kreslení, zpívání, zkrátka vůbec nic. Když byl čas k jídlu, tak na ně začali hulákat, děti hulákaly v odpověď, no zkrátka bordel. Byly tam děti od 5 do 18 let, celkem asi 45 dětí a asi tak 10 vychovatelů a vychovatelek. Já jsem se snažila s nimi aspoň trochu něco dělat. Měla jsem většinou okolo sebe tak 5 až 8 holek, občas i nějaké kluky. Sice jsme také občas jen tak seděli v pokoji a koukali na televizi, ale také jsme třeba hráli badminton, skákali přes švihadlo (po 50 letech, to byl záběr!), chodili na procházky a koupat se do místní “říčky” jménem Starucha. Byla širší než Colorado River v Glenwood Springs, ale rozhodne ne tak prudká. Zato byla teplejší než Boulder Reservior, a hnědá. Hnědá byla také voda z vodovodu, moje lékařská “rodina” ji filtrovala a pak převařovala.