Američanka v Rusku V

*** Dača ***
V sobotu mne moje lékařská rodina vzala sebou na daču. Dača se nacházela ve vesnici 6 km od Pudoshe. Dřív tam byl kolchoz, který po perestrojce zkrachoval a rozprodal své pozemky lidem z “města”. Byly to krásně udržované zahrádky a v každé pěkná chata, tedy dača, ne jako polorozpadlá bouda na nářadí a starý zpuchřelý nábytek, jakou měl na zahrádce můj táta. U každé dači je také baňa, což je skutečná finská sauna. Tam jsem si uřízla pěknou ostudu. Když jsem vlezla do toho horka a páry a ženské se tam začaly rozhánět březovými větvičkami, tak jsem tam najednou vůbec nemohla dýchat a na pokraji mdlob jsem se z té sauny vypotácela ven. Nahá. V okolních zahrádkách zatím chlapi pečlivě okopávali brambory, zeleninu a květiny, no zkrátka trapas. Musím podotknut, že tam bylo celou noc světlo, proto tam také všechno dobře rostlo. No, měla z toho srandu celá zahrádkářská kolonie. Sranda je ale přešla, když jsem si šla zaplavat do místní řeky Vodly (to je správně, není to žádná Volha), která tam byla široká asi tak jako Yukon v Carmaksu a měla dost silný proud. Voda v ni byla asi tak studená jako v Boulder Reservoiru (rozhodně ne tak jako v Yukonu) a kromě mne se v ni koupaly akorát děti, pro ostatní byla moc studená. [* jak vím z korespondence Jiřina je vzhledem na svůj věk ve skvělé kondici – nejméně 2x týdně si dá stovku 25-metrových bazénů (2500 m) za zhruba 75 minut – zkuste si to někdy ?].
Když už byl skutečný večer, tedy asi kolem 10. hodiny, tak se na dače sešlo k menší žranici a pijatice pár sousedů. Bylo to docela pěkné posezeni, kecalo se o všem možném, a i když jsem většinu těch lidi viděla vůbec poprvé, bylo mně mezi nimi docela dobře (i po té ostudě v bani), asi tak jako na slezině nebo na potlachu mezi kamarády. Zásluhu na tom měla také vodka (ujišťovali mne, že to na mne v dětském domově neřeknou). Dověděla jsem se dost zajímavých věcí. Rusové “milují” Putina asi tak jako Američané Bushe, tedy půl na půl. Někteří lidé si ho cení, protože v té “zemi zaslíbené” zavedl jakýs takýs pořádek, finanční podpory pro rodiny s dětmi a mateřství, důchodci (na severu od 50 let) mohou klidně pracovat dal (a také pracují) a přitom brát plný důchod, a tak. Na druhé straně obyčejní Rusové mají určité potíže vycestovat do ciziny, povolují se hlavně zájezdy třeba do Turecka, Řecka a Španělska, ale individuální cesty moc ne. Ovsem všelijací ti mafiáni a zbohatlíci to všechno vždycky nějak obejdou (prachami). [* To bude pravda, kolem naší firmy na Praze 6 jsou velmi drahé byty a mám pocit, jakoby tam nikdo než Rusové nebydlel – většinou rodiny s dětmi.] Cizinci se v Rusku musí okamžitě registrovat na policii, a to pokaždé, když změní bydliště (já jsem se tam registrovala celkem 6x), což je horší než to bylo v normalizovaném Československu. Asi tak ve 2 ráno (pořád bylo světlo) [*bílé noci vrcholí o letním slunovratu] se mne dvě asi tak o víc než 10 let mladší lékařky začaly opatrně vyptávat na 21. srpna. V té době byly ještě malé holky a v Rusku se o tom tenkrát celkově nikde moc nepsalo a nemluvilo. Chtěly vědět všechny podrobnosti, jak to přesně bylo, co se stalo, a tak. Teda řeknu vám, vykládat někomu rusky o 21. srpnu, to byla tedy masáž na nervy (a na city). Kdybych neměla v sobě tu vodku, tak bych se tam rozbrečela jako tenkrát (a teď, když o tom píši).

*** Petrozavodsk ***
V pondělí 9. července konečně vypršelo těch 10 dní a tak jsem si mohla odvézt Ljubu do Petrozavodska. Zase jsme jeli tou lodí, zvanou Kometa. Byl to hydrofoil a skákal po vlnách velice rychle. Loď byla vyrobena někde v anglicky mluvící zemi, protože tam byly nápisy jako Exit, nikoliv Východ. V Petrozavodsku jsme týden bydlely zase v paneláku na západě města, to zařídila ta lékařka, sestra průvodkyně s dokumenty. Bydlely jsme u jedné skoro 50-tileté ženy a jejího 19-tiletého syna. Syn studoval práva na universitě a teď v létě pracoval v obchodě s cédéčkami a DVD. Profesi té ženy se mi jaksi nepodařilo vypátrat, před lety žila s rodinou (její 23-letá dcera teď studuje turistický ruch v Magdeburgu v Německu) na Seychelských ostrovech, kde prý je hodně Rusů a její muž tam byl nějaký mohutný podnikatel. Jenomže zkrachoval, na rodinu se vykašlal a zmizel neznámo kam, na těch Seyschelách by ho zavřeli a v Rusku nejspíš také. [* asi nějaký ruský Krejčíř.] Takže Ludmila se vrátila zpátky do Petrozavodska a příležitostně se živila coby jakýsi expert na uměni, průvodkyně turistů a pronajímala turistům doma pokoj (jako nám). Ona i její syn mluvili docela dobře anglicky, rozhodně lépe než ta moje průvodkyně. Další trapas nastal, když její syn chtěl, abych mu opravila computer. Já na to koukala jako sova z nudlí a pochopitelně, že jsem mu neopravila nic.
V Petrozavodsku jsme museli čekat týden na Ljubin nový pas, neboť teď už se Ljuba nejmenuje Lubov Sergeevna Ligolainen (krásné ruské jméno, že – zní velice finsky), ale Martina Lyubov Kokeš. Žádost jsme podali v úterý, trvalo to 5 pracovních dní, tak jsme pas dostaly až příští pondělí. Mezitím jsme lítaly po všelijakých úřadech, šly plavat zase do toho bazénu, do knihovny, na procházky, a pokračovaly v čučení na televizní seriály. Počasí za nic nestálo, skoro pořád pršelo, takže jsem zase nejméně po 15 letech používala svůj deštník z Česka, který mně před 20 lety přivezla švagrová. Také se nám vnutila zase ta lékařka coby průvodkyně, couraly jsme po všelijakých muzeích, od muzea loutek přes miniaturní akvárium až po přírodovědecké a historické muzeum. Ty ruské kurvy chtějí po cizincích v muzeích a parcích ne dvojnásobné, ale desetinásobné vstupné, pročež jsem v těch muzeích pro jistotu moc nemluvila, neboť ta moje ruština zdaleka ještě nebyla perfektní. Ale vzhledem jsem tam nejspíš zapadla docela dobře, nikdo mne nepodezíral, že jsem cizinka, dokonce se mne lidi v Petrozavodsku a později i v Moskvě občas ptali na cestu.
To poslední historické muzeum bylo docela poučné. Dověděla jsem se, co vlastně Rusové hlásají, jak že to bylo s tou Karélií a Finskem. To se všechno stalo ještě před 2. světovou válkou. Rusové tam tvrdili, ze Finsko napadlo tehdejší Karelsko-Finskou republiku SSSR někdy v roce 1937, pročež se Rusové statečně bránili, hrdinně zvítězili, a osvobodili kus Finska. Z toho všeho dohromady vznikla Respublika Karelija, která existuje dodnes, hlavní město je Petrozavodsk. Načež SSSR v roce 1939 uzavřelo pakt o neútočení s Hitlerem a vtrhlo do pobaltských zemí. Ty se už tak hrdinně nebránili jako Finové a tudíž ztratily území celé, nejenom kousek.

*** Cesta do Moskvy ***
V pondělí, čtvrt hodiny před odjezdem nočního vlaku do Moskvy, jsem na nádraží konečně získala od té bláznivé průvodkyně Ljubin pas a ostatní dokumenty. Jely jsme opět s normálními lidmi v kupé pro čtyři, já nahoře (kam jsem se úspěšně vyšplhala) a Ljuba dole. Dali nám každému dvě škatule s jídlem, docela dobré, salám, paštika, atd., k tomu všemu pouze jediná houska, a česká trvanlivá smetana do kafe. (Zašla jsem si do bufetového vozu na Staropramen a tam jsem šlohla housku další). Škatule jsme zblajzly ještě večer, neboť jsme netušily, že to měla být také snídaně (zase tak moc toho v těch škatulích nebylo). Jízda trvala 14 hodin, od 7 večera do 9 ráno. Spalo se tam docela dobře, akorát v sousedních kupé byly dvě spřízněné rodiny se značně nevychovanými asi 8-letými kluky, kteří asi tak do 2 do rána furt lítali po chodbě, křičeli, pískali na jakousi hračku a bouchali dveřmi od kupé.