O Mořské karkulce

Pravila maminka po ránu Karkulce
(sledujíc kouřový obláček na lulce):
„Do lodi nalož rum, vytáhni plachtoví,
popluješ babičce doplnit zásoby!“

„Dočista samotná žije na ostrově,
celý den kořalku popíjí jalově.
Včera nám poslala se vzkazem holuba:
nepošleme-li rum, čeká ji záhuba.“

Tak Mořská karkulka nacpala galéru,
kormidlo zkušeně stočila k severu.
Pod silou pasátu plachty se napnuly
a příď se zařízla do vlnek strnulých.

Třetí den v poledne k ostrovu připlula,
zkoušením nákladu poněkud strnulá.
Není však patrně u břehu jediná -
loď s černou zástavou hostí též mělčina.

Jak byla Karkulka kapánek ožralá,
na lebku s hnátama na stěžni nedbala.
Popadla kompas a lahvinku stařičkou,
rázně se vydala za svojí babičkou.

Jakmile stanula ve dveřích chatrče,
divný zvuk z postele zlověstně zachrčel.
„Dobrý den, Babičko,“ pravila potichu,
„odkdy Vám papoušek sedává na břichu?“

„Určitě minule měla jste takovou,
na konci zápěstí násadu hákovou?
Jak to, že z postele dolů od kolena
čouhá Vám nalevo jen štangle dřevěná?“

„Dlouho´s mě nebyla navštívit, má milá,
prostě se babička trošičku změnila.
Ráda jsem, že dřevo stáří mé necítí …
doufám, že něco mi přivážíš k napití!“

Tehdy však Karkulka konečně prozřela:
„tohle přec není má babička nesmělá!“
Kdo se to do duchen přidrzle noří?
Vždyť je to Mořský vlk, postrach všech moří!

Bleskově vztyčil se Mořský vlk na loži,
s vidinou, jak si ji do tlamy naloží.
Karkulka láhve však rázně se chopila
a vlka zasáhla vší silou do týla.

Jakmile spadl vlk zpět mezi peřiny,
střepem mu pronikla do břišní dutiny.
Za moment vytáhla s úsměvem na líčku
kořalkou důkladně načpělou babičku.

Režnými nitěmi společně za chvíli
nevratné láhve mu do břicha zašily.
A než se Mořský vlk probudil z komatu,
zpátky ho odtáhly na jeho fregatu.

Tak zvíře zdolaly ty dámy rozmilé,
přestože na žíle měly dvě promile.
Vlk potom bolestí žaludku rozlícen
odeplul k ostrovu Mořského zajíce.