Ach ty děti ….

Vojna! Kdo ji nezažil, neuvěří. Byl to svět sám pro sebe a přesto i tam se našly světlé a vtipné okamžiky a jelikož se říká, že chlapi vlastně nikdy nedospějí a celý život to jsou jen děti, tak sem vlastně ¨tak trošku" tenhle příběh patří.
Takže kde začít, abych se zbytečně nerozkecal a mělo to trošku hlavu a patu? Pokoj plný chlapů, nakrátko střižených, upocených, v zelených mundůrech, prostě jeden jako druhý. Každý z nás byl kluk jak lusk – zelený a zkroucený. Ustlané kavalce, a ve skříňkách košile v komíncích a uniformy na ramínku, dole hned vedle bot, krémy a kartáče. A aby byl trošku rozbit ten stereotyp, tak dvířka skříněk vyzdobené obrázky lepých žen z Playboye, Lea a dalších časopisů pro „Muže“, ze kterých náš velitel praporu přímo šílel. Snad proto se občas přihnal jak vichřice a všechny ty obrázky nám sebral, nebo se mu prostě moc líbily a nechtěl se o ně dělit. A my, abychom ho potěšili, jsme je zase rychle obnovili. Prostě taková hra, kdo to déle vydrží. Ale jinak naprostá nuda.
A pak přišla ta nabídka jet do mateřské školky, se kterou jsme měli družbu a zakopat tam a natřít pro děti pneumatiky z našich náklaďáků – jako prolézačky. Tak proč ne. A tak jsme vyrazili, korba nás byla plná. Když jsme tam dojeli skulili jsme je z korby Pragy V3S, vykopali díry a pneu usadili, udusali a potom je natřeli. Červeně, žlutě a tak, prostě aby hrály veselými barvami. A povedlo se, vypadalo to velmi dobře. Celou tu dobu co jsme se v zahradě lopotili, stály děti ve školce za okny a koukaly se, jak nám to jde. Vlastně to celé netrvalo možná ani hodinu a asi bychom na to brzy zapomněli, ale co se nestalo. Další den nám paní učitelky poslaly obrázky od dětí a na nich MY! – maličcí jako mravenečci a lopotili jsme se u černých obrovských kruhů – pneumatik. Prvně nás to rozesmálo, tak takhle nás viděly ty děti? Své udatné vojáky co pro ně ty obrovské pneu zakopaly. A pak nás to napadlo, strhali jsme všechny obrázky těch ženských a skříňky si vyzdobili těmito výkresy a pak už jen čekali. Až přišel ten den a do dveří vtrhl velitel praporu. Těžko jde popsat ten údiv v jeho očích, když skříňky otevřel. A my se královsky bavili. Odešel beze slova, ale hlavu si mohl ukroutit a už nikdy se u nás neukázal.
A děti? Ještě jsme se s nimi mnohokrát viděli, například když k nám do kasáren přišly na Den otevřených dveří a nebo na Dětský den. A vždycky, když se podívám na svoji dceru, si na tuto příhodu vzpomenu. Fantazie dětí je prostě bezbřehá.