Pohádka o kominíkovi a Smrťovi

Slunce olizovalo falcovky na střeše, holubi nabílili kus hřebenovky, černý kocour líně předvedl kočičí hřbet na římse, a o kus dál se něco pokazilo. Kominík balancoval na kraji můstku u střešního komína a rumploval uvíznutou štětkou. Pravděpodobně se někde v komíně zasekla, a nešlo s ní hnout ani dolů, ani nahoru S povzdechem, proč zrovna on má takovou smůlu na štětky, se pevně opřel o masivní komín, jednou rukou se držel jeho okraje, a druhou opět trhnul drátem. A opět nic. Více se rozkročil, a tentokrát drátem škubnul s pomocí obou rukou.
Štětka z komína vyletěla jak čarodějnice. V oblaku sazí se mihla u ústí komína, foukla mu prach do očí a uvolnila napětí mezi ní a kominíkem na druhém konci drátu. Ten se povolením tahu i leknutím zaklonil natolik, že začal ztrácet rovnováhu. Už, už začal přepadávat k okraji střechy. Už, už se viděl, jak poprvé, ale i naposledy v životě letí jako pták. Bezděčně pustil drát kominické štětky a snažil se zachytit komínu. Ten se ale nenávratně vzdaloval. Nenávratně?
Ve chvíli, kdy už po zádech, s úžasem v očích, nastoupil cestu vstříc dlažebním kostkám o několik desítek metrů níž pod ním, jej k zármutku očekávajících kočičích hlav cosi zachytilo a přitáhlo jej zpět ke komínu. Letmo nezřetelně zahlédl přes rameno jakousi postavu.
„Uffffffff, to sem se lek! Já jsem se snad i počůral. A jestli ne, tak to brzo pustím. Nohy mi vibrujou jak dráty v meluzíně. Komu vděčím za svou záchranu?“ Se zájmem, ale stále ještě silně rozrušen svým střešním vystoupením, se otočil, aby se podíval na svého zachránce. Na komínové lávce jen kousek od něj stál elegantně oblečený, na střechu s vrstvou mladého guana až nevhodně, vysoký muž. Byl oblečen v černý oblek, pod bradou mu zářil purpurový motýlek a na hlavě mu hověla velmi starodávná buřinka. Staromódní knírek pod nosem mu cukal zadržovaným smíchem, neboť směs sazí z komína a potu z prodělaného zážitku na tváři kominíka vytvořila abstraktní malbu, hodnou bývalého ředitele Národní galerie. Muž držel v ruce deštník, právě jeho rukojetí v poslední chvíli zachytil padajícího kominíka. Snad to bylo prodělaným napětím, ale kominík za žádnou cenu nebyl schopen odhadnout jeho stáří. Bylo v něm něco z mládí dítěte i stáří vesmíru, pohled měl trochu roztěkaný, a trochu nesmělý. Po chvilce rozpačitého mlčení, kdy se navzájem okukovali a odhadovali, se muž lehounce uklonil a představil se.
„Přeji vám dobrý den, ač málem byl… Nebo je? Nebo bude? … posledním. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Smrť. Podnikám ve službách, převzal jsem živnost, ač někteří kolegové v úřadu žertují, a mé živnosti říkají mrtvost… Kde jsem to…, ano, ano, převzal jsem živnost po své předchůdkyni paní Smrti. Snad ji i znáte z literatury, osobně asi ne, podle toho, jak se ještě třesete. Byl mi z vyšších míst zadán kontrakt na vaši osobu, tedy převzetí vaší minoritní majority po pádu z výšky…“
Kominík nevěřícně otevřel ústa uprostřed abstraktní malby, čímž jeho tvář dostala nový výraz kombinované techniky. Rozechvěle mu vyklouzlo „Prosím?“ a významně protáhl obočí pod vrstvou sazí. „Asi jsem vám dobře nerozuměl…“
„Dovolil jsem si vás informovat, že se jmenuji Smrť a podnikám ve službách, že jsem převzal živnost po své předchůdkyni paní Smrti, a že mi byl z vyšších míst zadán kontrakt na vaší osobu, tedy o převzetí vaší minoritní majority…“
„Jó, to jo, tomu jsem rozuměl,“ přerušil pana Smrtě kominík, „ale vůbec tomu nerozumím.“
Smrť, aniž by hnul brvou či knírkem, se jen s lehkým úsměvem jal opakovat své poslání. „Jmenuji se Smrť a podnikám ve službách, převzal jsem živnost po své předchůdkyni…“
„Dost,“ zaúpěl kominík, „to už jsem slyšel dvakrát, ale nerozumím, jestli je to nějakej fór, jestli tu není nějaká skrytá kamera, nebo co.“
„No, to, prosím, tedy ne! To si vyprošuji! Potrpím si na tradici, a něco takového, jako je skrytá kamera, zásadně nepoužívám,“ rozhořčeně protestoval mužíček, a dodal, „z pragmatického hlediska je to totiž i naprostý nesmysl, neboť převzetí minoritní majority ani kamera nemůže zaznamenat…“
„Jak to, že kamera nemůže nic zaznamenat?“ zmateně opáčil kominík. „A co je to minoritní majorita?“
Pan Smrť na kominíka shovívavě pohlédl. „Vážně vám to mám vysvětlovat? Opravdu jste to nepochopil?“ Trochu rozpačitě dodal: „Vy už to nejspíš víte, nebo to alespoň tušíte. A já se vám musím k něčemu přiznat…,“ trochu se začervenal, a pokračoval, „Už jsem vám to říkal, že jsem v branži nový, a tak jak jsem za vámi vylezl až sem na tu lávku…, a jak jste začal padat…, tak jsem se hrozně lekl, a místo pasivního dohledu a přípravy transakce jsem vás intuitivně přitáhl deštníkem,“ hlas mu najednou tak nějak zjemněl, „a teď nevím, jak to vše napravit. Můžu teď do vás jen tak strčit, klepete se, že by to šlo raz dva, to už mi přijde nevkusné. Najednou nevím, jak situaci vyřešit.“
Kominíkovi velmi zvolna začalo vše docházet. Kolena se mu rozkmitala ještě víc, a padla na něj taková slabost, že si raději sedl na římsu vedle komínu.
„To jako, že jste opravdová, tedy opravdový, smrt, vlastně Smrť?“
„Ano, to jsem, však jsem se vám slušně představil,“ odpověděl Smrť.
„To jako, že už jsem měl být mrtvý?“
„No, ano, z vašeho hlediska už jste měl být v této chvíli mrtvý. Ale o tom by se dalo diskutovat, co to je mrtvý, to je na dlouhé povídání, to já si k vám na to raději přisednu,“ a učinil tak.
„Ne,“ opáčil kominík, „nechci nic slyšet, stačí mi vědět, že nejsem mrtvý…“
„Zatím,“ kontroval Smrť.
„Si děláte kozy,“ neudržel se kominík.
„Kozy? Promiňte, teď zase nerozumím já vám…,“ zmaten děl Smrť.
„Ale, to se jen tak říká. Někdo říká ‚kozy‘, jiný zase jen tak ‚strčit‘…,“ naštvaně odvětil kominík. „Proč jste vlastně lezl až nahoru a nepočkal na chodníku?“
„To máte pravdu,“ odpověděl zamyšleně Smrť, „asi jsem měl zůstat dole a počkat, až jak dopadnete. Ech, ano, dopadnete.“ Nejspíš si i tuto část kontraktu živě představil, neboť si kapesníčkem začal na saku čistit imaginární skvrny od…, raději se nepředstavovat.
„Ale já jsem rád, že jste vylezl až na lávku. Zatím.“
„Zatím.“
„A co bude dál? Jsem sice polomrtvý strachy, ale cítím se živý. Byl bych docela rád, kdyby to tak i zůstalo,“ prosebně zamrkal kominík, „když už jste to tak, ehm, no, pokazil, mohl byste to snad nějak zařídit.“
„No, ano, je mi to velice trapné, snad bych mohl udělat výjimku,“ přemýšlel nahlas Smrť, „hlavně aby se to nerozkřiklo, to by nebylo dobré pro živnost.“
„Snad, třeba,“ s nadějí vymýšlel kominík, „že byste vzal přednostně někoho jiného. Kus za kus, aby to v účetnictví sedělo.“
Oba seděli zamyšleně vedle sebe na oprýskané římse u černého komína, blíž k nebi, a ještě blíž nohama na zemi. Černý kominík s černým obličejem, černý Smrť s černým knírkem, oba s černými myšlenkami. Velmi černými.
„Kus za kus, to by snad možné i bylo,“ jako na povel promluvili oba současně a svorně.
„Vy někoho vezmete přednostně, a já zůstanu živý,“ rozváděl trochu rozpačitě kominík.
„Ano, já navštívím náhradníka mimo pořadí, a oba o celém tom nedopatření pomlčíme, nikdo se nikdy nesmí nic dozvědět!,“ dokončil Smrť.
Oba si plácli a na potvrzení úmluvy si vyměnili přívěsky, které nosili na krku. Smrť kominíkovi předal malý křížek, a od kominíka dostal čtyřlístek, prý trocha toho kominického štěstí. A s tím se i rozešli. První odešel, no, spíše zmizel z lávky Smrť, kominík si ani nevšiml, kudy a jak. Ještě chvíli poseděl na římse, nohy se mu ještě klepaly, díval se na střechy města utápějící se v nastávajícím soumraku. Nevěřícně zakroutil hlavou nad událostmi končícího dne, těžce vstal a vydal se k domovu.
Kominíkova paní jej již netrpělivě čekala. Měla celý den takový zvláštní pocit. Nebyla by schopná popsat, jaký pocit, ale pronásledoval ji už od rána. Tušení? Nebo snad výstraha? Nevěděla. Ale když zarachotil klíč v zámku, s úlevou si oddechla, a na ten pocit ráda a rychle zapomněla. Však jen do chvíle, než si povšimla zádumčivého, a snad i trochu smutného pohledu svého muže. Ten, když její pohled zachytil, hned nasadil milý, a snad i upřímný úsměv. „Nech mě jen trochu umejt, však vidíš, jak vypadám, a pak ti budu vyprávět, co se mi dnes všechno přihodilo.“
O chvíli později už seděli proti sobě u stolu, vedle v pokojíčku spal jejich synek, a kominík jí vyprávěl svůj příběh. Nezamlčel ani tu část, která tajnou úmluvou měla být zamlčena.
Žena si při popisování události jen s hrůzou zakryla ústa a v očích se jí mihl smutný stín. Na jednu stranu byla tolik ráda, že její muž vyvázl životem, ale děsila se, za jakou cenu. A ač si téměř neslyšně mumlala „To je dobře, to je dobře, že to tak dopadlo“, nemohla se ubránit i trpkému zklamání, že muž, kterého tolik milovala a vážila si ho, souhlasil s takovou úmluvou. Oba, vypravěč i posluchačka, byli tak zaujati příběhem, že si ani nepovšimli stínu, který se mihnul za pootevřenými dveřmi ve vedlejší místnosti…
Po noci plné temných stínů a zlých snů se kominík s ženou probudili do krásného a líbezného rána. Sluneční paprsky se líně protahovaly oknem, kosáci ze dvora pěli a vrabci švitořili, avšak ta pohoda zářivého rána byla náhle přerušena.
Náhle celý dům rozezněl srdcervoucí bolestný výkřik. Ten patřil kominíkově ženě, která šla probudit synka. Když přišla k postýlce, nesmál se ji v ústrety jako jiná rána, byl popelavě bledý a nedýchal. Byl mrtvý. S doznívajícím výkřikem se zhroutila vedle chladného mrtvého tělíčka, objímala ho a skrápěla slzami nezměrného bolu jeho tvářičku, leč slzy nejsou živou vodou a mrtvé neprobudí.
Nyní si i přes slzy v očích všimla malého stříbrného čtyřlístku na peřince. Hned si též připomněla večerní vyprávění svého muže o náhradníkovi mimo pořadí, a o porušené úmluvě mlčenlivosti… Svět se jí zhroutil.
~ ~ ~

Epilog:
Snad si zde, v této chvíli, mnozí pomyslí – zde je už konec příběhu. Zde není již co dodat. Co horšího se ještě může stát?
Však příběhy pokračují, dokud je živých. A tak se dál časem valí ještě dva osudy. Ne, nebudou už dlouhé. Příběh kominíka, a příběh jeho ženy…
Ta, stále ještě zhroucená u postýlky, ztěžka a jako ve snách vstala, zavrávorala, a vzápětí se vrhla k oknu. Neschopna dále nést ten bol, naposledy se otočila, aby se podívala na nehybné tělíčko, zaklonila se z okna právě tak, jak jí to kominík popisoval, že i on začal padat, pustila se se zoufalstvím v očích okenního rámu, a vydala se vstříc osudu.
Ji už neměl kdo zachytit. Kominík, který po výkřiku rychle přiběhl, ji již jen zahlédl padat v záři ranního slunce. Ještě stačil zachytit její pohled. Bylo v něm všechno, bol, zármutek, vzpomínka, rozloučení, němá výčitka, trpkost, odevzdanost i vzdor, strach, lítost, omluva, a snad i zbylá láska. Pohled zmizel pod okenní římsou, a pak již nic…
Ze ztráty dvou milovaných bytostí se kominík úplně zhroutil, neschopen se téměř pohnout jen nepříčetně těkal zrakem mezi postýlkou a prázdným okenním rámem. Šíleného jej později našli sousedé, následně byl převezen do psychiatrické léčebny. V uzavřeném pavilonu se lékaři snažili mu dát zapomenout, ale jejich možnosti nebyly o nic větší, než u jiných pacientů paměť navrátit. Týdny ubíhaly, a ani nejsilnější léky nepomáhaly obelstít hrůzné vzpomínky a šílenství. Až do doby, než…

„Co tady děláte? Pomóc! On je tu zase, pomozte mi, prosím, někdo! Jak jste se sem dostal? Vy tu přece nemůžete být! Vy tady nejste! Já vás nevidím! Ale já vás vidím. Vidím vás? Vy tu asi opravdu jste…“
„Víte, jsem přece jen začátečník, a dělám profesní chyby. To by se mé kolegyni paní Smrti nikdá nestalo, aby se nechala, promiňte mi ten výraz, ukecat, aby vzala přednostně někoho jiného, že pán nebo paní ještě nespěchá. No, a vidíte, zase jsem udělal stejnou chybu, jen abych napravil tu chybu předchozí. Takové vytloukání klienta klientem, no, vy to tady říkáte trochu jinak. Dnes jsem třeba navštívil vašeho souseda, toho vpravo, jak se na vás pořád usmíval, když jste se v domě potkali, že prý mu nosíte štěstí. Ten, co chodil za vaší paní, když jste se procházel po střechách…“
Smrť, neboť to byl pan Smrť, kdo se u kominíka objevil, pokračoval. „Jo, vy jste to nevěděl, tak to mě moc mrzí, že jste se to musel dozvědět zrovna ode mne. Mohla vám to za chvíli říct sama…
Ale to jsem trochu odbočil, tak ten váš soused měl dneska kvůli vaší paní dostat infarkt. No, při tom…, však vy víte.
Už zase jsem odbočil, tak tedy, ono by to nevypadalo tak pěkně bez přítomnosti vaší ženy. Trochu mi zkomplikovala práci, když tak předběhla jiné klienty. Váš soused měl jen lehčí slabost. Ano, samozřejmě, příčinou slabosti byla ztráta blízkého člověka, ale bez fyzického výkonu to na rozsáhlý infarkt nestačilo. Tak jsme se jen trochu zapovídali, vyprávěl, že do bytu po vás se zrovna nastěhovala taková pěkná vdova, a že by to chtěl zkusit, jestli taky nezabere. Ano, jsem měkota, ale co bych pro ně neudělal. I ta vdova ať si ještě užije, taky se jí to krátí. Zastavím se u nich příští týden. Pamatujete, jak jste stavěl v bytě tu příčku? Nejste moc dobrý zedník, spadne to na ně. Raději se tam zastavím dřív, když ještě budou dovádět pod tou příčkou na kanapi. Když je včas neodchytím, mohli by v tom bytě strašit ještě několik generací.
Pak už ale budu stejně neoblomný, jako bývala paní Smrt. Ti dva budou poslední mimo harmonogram. Od toho čtenáře pohádky o kominíkovi a Smrťovi už pojedu podle plánu. No, a dnes se už budu věnovat výhradně jen a jen vám. Co na to říkáte?“
Kominík zakoulel očima, a po táhlém zavytí zamumlal: „Já vás nevidím, nemůžu vás vidět, nemůžu vás ani slyšet, vždyť mi to říkali, že po té dávce haloperidolu to není možné,“ a se zvýšeným hlasem přitvrdil, „já už si vás vyženu z hlavy.“
Ještě nedozněla poslední slova, a kominík se značně předkloněn prudce rozeběhl proti zdi. Po nárazu se ozvala dunivá rána s křupnutím, jak stěna povolila. Těžko říci, zda to bylo ku škodě či prospěchu kominíka, ale s tím křupnutím povolila stěna jeho lebky.
„Tak vidíte, že mne vidíte,“ poznamenal pan Smrť, „dokonce jste téměř všechnu práci odvedl sám, předávkování prášky ani nebylo zapotřebí. Můžeme vyrazit?“

Teď ten smutný příběh již pomalu končí, ale jak se na pohádku sluší a patří, končí dobře. Neboť na onom světě, kam byl panem Smrtěm kominík doprovozen, se opět setkal s minoritní majoritou své paní a synka.
A byli spolu šťastní až do dalšího života…