Pavučiny

Z pavučin na křídlech andělů
ztrhaných tak věčně němým proudem času
splétám v osud slepou důvěru,
přemítám, kdy sama neuvidím trasu.

V úsměvu dálky, co mě přežije,
svlečena obzorem přelitým v modrý satén,
vzdávám se výškám vlastní režie
a dlaní přejíždím po kousku z nebe sňatém.

Zasypu peřím pláně neznáma,
bezhlesné démony, když knot se konci blíží,
zapadám s nimi tajně sezdána,
v objetí přízraku na druhé straně mříží.

Vznáší se možná s mraky znamení,
že smítka prachu jen víra v život spojí.
Utíkám s ptáky bosa k prameni,
svázána zemí ve směšně lehkém kroji.