Angelus Daemonici

Tam, kde má stání
vůz,

když v práci ztrácím
ranní dech,

zvláštní je strom pro
rendez-vous,

tančí mu žilky
na listech -



tam, v poledním
bezčasí,

kdy vítr vaflí flétny
vlál,

hrou v podivných stínů
Qu'est-ce que c'est,

tou mne sem kdosi
přivolal.



Někdy vám je
třeba jmen,

jindy stačí
Chanel °Cing

ten bílý blíž,
ten byl opeřen,

černý dál rudě
tetován -



někdy jsou nám
mimo zrak,

není to těžké,
se nám skrýt,

však, voilà,
dnes to není tak,

já slyšel ty dva
promluvit.



"Kdo jsme my dva,
jistě víš -

a jsme tu sami,
zdá se mi -

Čí rod je člověku
srdci blíž?

Máš rád ty z nebe?
Z podzemí?"



"Kdo z nás je" - děl -
"v lidech víc?

Kteří z nás start jsou,
kteří cíl?"

Černý se smál,
smál se z plných plic,

bílý se tiše
poklonil.



Cosi, tak těžké
jak dům,

sedlo mi na rty,
c'est la vie,

val vale dal
všem mým protestům,

že nevím víc, než jiný
ví -



cosi, s čím těžko
se bít,

vedlo mi jazyk,
patro, hlas:

"Andělé jsou nám blíž,
zdá se mi,

leč o to démonů je víc
v nás -



Nač start a cíl
na honem,

čímž v jeden směr se
slepě slít?

Nechci se stát ničím
démonem,

ač ani andělem
nechci být."



Nač mysleli,
netuším,

jen se pak slili
v jeden šum,

anděl byl na moment
démonův

a démon patřil
k andělům!



A byli
hned fuč, Mon Dieu!

komár mi přelét´
přes chřípí

jak jsem to čil,
tak to tady je -

třeba se u Vás

dovtípí ...