Jenom přátelé

Zdáš se mi před spaním, nemohu usínat,
když úsměv tvůj se mi pod víčky skrývá,
napříč tvým činům, dál po přízni tvé mám hlad,
jsi jak smrt, však mým snům voda jsi živá.

Máš rty jak z pelyňku, vábí ten hořkoslad,
i když zas na popel hrdost mou spálíš,
odmítám utéct, byť při tobě nechci stát,
až místo mě holku jinou si sbalíš.

Proč nejsem silnější? Proč stále předstírám,
že jsou mi volné ty rány, co sklízím?
Kdybys mi pomohl, a řek, že odejít mám,
zlomím se, však z tvého života zmizím.