Co se zdá je sen?

Když sny nejsou co se zdají...
» autorka: xlps
» Ostatní / Bez zařazení
--------------------------
Paul byl dost otrávený. Nejen, že trčí tady, protože ho sem ředitel poslal ( tvrdil, že ne za trest, ale ví svoje),
ale ještě tady hledají dvě kila něčeho mezi tunami nákladu. Dvě kila? Ta mu můžou být ukradená, hledají toho, kdo je má. Kdyby se ho někdo ptal, jestli ho to tady baví, přemýšlel by nad velmi slušnou odpovědí, kterou by mohl publikovat. Jsou tu sehraní, tým je fajn, ale ta jejich mocná Kristyn je nemocná a tak vzniklou díru zaplácli jím. Copak on chce být šéf? Jistě že ne! Ani náhodou. Ještě, že jsou dost samostatní, asi tady zešílí. Nemá rád ani tohle město, L.A. hrůza a děs. Nelíbí se mu tady. Netouží dobýt Hollywood a nechce pořád být happy. Jde mu to tady na nervy a je tu vedro.
Jo, šéf měl kdysi pravdu, se ženami opatrně. Je nepoučitelný. Ale vlastně nic tak hrozného neudělal. Radši toho nechá, nemá to cenu, zbytečné úvahy. Stalo se, snad se ta jejich šéfová uzdraví a on se vrátí ke svým lidem a hlavně ke své práci. Řekli na chvíli a už je tady skoro čtvrt roku. Tomas mu sice dává pravidelné zprávy, Eve jistě eviduje počet dnů, kdy tam není, vzali k sobě Dana, kdepak mezi superpočítači, jen ať jde hezky k nim, teď jsou počítačově nedobytní – TED tým snů. Jde jim všechno skvěle, jen on trčí tady. Nejradši by to v tom skladu vzal sám, jenže je musí vést. Donese Kristyn kytku a popovídá si s tou její doktorkou, je docela fajn. Byl s ní na večeři, ale pozor! Tohle už tu taky bylo, takže jen lehce a důrazně nezávazně. Aby bylo oběma stranám jasno.
Na to pozor!!!
----------------------------------

„Tak ukažte, co máte.“ Přece jen se do toho skladu vypravil. Ukázali mu místo, ty bedny, ale všechno dají do zprávy a do prezentace. Nemusel na místo, připraví vše, odpoledne to bude. Sejdou se v agentuře. Tady jen něco dodělají s tím týmem od námořní rozvědky.
Od rozvědky? Myslel, že to byla kontrola, kdo na to přišel?
„Ono je to šéfe trochu zamotaný, lepší to bude u nás. Teď bych to nechal.“ řekl Harry.
To je tedy výsledek. Tristní, ani na místo činu už nemůže. Nechal by to, co tím chtěl říct? Přemýšlel, jestli by to někdy řekl on svému šéfovi. Ne, respektuje jeho sílu v ruce a rychlost úderu.
Alespoň se jen tak rozhlédne.

----------------------------------
Harry ho uváděl do situace. Místo mají zcela, laborka pracuje na plné obrátky. Kamery jsou hotové, dodávka tak už přišla. Marty jel k dodavateli, zvládne to sám. Nell pracuje na toku objednávek a komunikaci mezi výrobou
a distributorem. Všechno běží, je to v pohodě.
„No a teď tu rozvědku, kde se tam vzala? Pořád čekám na tu složitost? “ zeptal se Paul.
„Je s nimi ve spojení Melli, byli na té kontrole.“ pomalu začal Harry.
„Cože?“ víc než udiveně se zeptal Paul.
„No, oni měli zprávy od našich z Afgánistánu, že tam chodí jen prázdné bedny, občas, a šli po tom. Tak přišli jako kontrola. Už podruhé. A teď to klaplo.“ zkusil to, ale věděl, že tohle asi šéf nezkousne.
„ Tohle není odpověď, co by mne uklidnila, nebo vnesla do případu jasno. Zkus to znovu a mnohem, ale mnohem víc se snaž!“ odpověděl Paul, ale bylo jasné, že klid ani náhodou nepředstírá.
„Ona s nimi byla ve spojení hlavně Kristyn, tak nějak se domlouvali, jenže ty asi nemáš to správné oprávnění, myslím. Já vlastně taky ne. Dělá na tom hlavně Melli, Nell a Marty. Tak trochu. Oni s tebou asi mluvit nebudou. Spíš, možná, zavolej Kristyn, asi.“
Kde to jsem, pomyslel si. Není to sen, je to tvrdá realita. Já ještě budu žebrat o to abych věděl, co se tady děje? No to je vrchol. Ještě, že tým pracuje samostatně i na případu o kterém nemám nic vědět. Sláva samostatnosti. Snad ho taky sami vyřeší a mne nebudou obtěžovat žádnou prací. Já věděl že můžu domů. Vůbec tady vlastně nemusím být. Řekl to moc hezky, asi se mnou nebudou mluvit. Neskutečné. Nejsem tu vlastně jen pro Meta (náš psychiatr), jako případ? Tak to ne!
„Milý Harry, byl bys tak velice laskav a dal mi spojení na toho, kdo tady tomu z jejich strany velí? Nesmírně bys mne tím potěšil a zároveň mi ušetřil několik zbytečných telefonátů a mnoho adrenalinu v mém krevním oběhu. Mohu tě tedy o to požádat?“ zeptal se a díval se na něj tak, že záporná odpověď nepřicházela v úvahu.
„Zavolám mu, aby ti zavolal.“ snažil v tuhle chvíli jeho podřízený.
„Dobrá, ale hned!!!!“ velice důrazně řekl Paul.
„Ano, jistě.“
Volal a přemýšlel, co bude dělat, když s ním nebudou chtít mluvit a raději to nedomýšlel, je to vážně blbá situace. Když to nevyjde, zavolá večer Kristyn.
„Hele, já ti řeknu co říkali, ale to vlastně není co říkám já, já jsem v podstatě jen takový přenašeč zprávy“ snažil se Harry a doufal, že ho to nerozzuří ještě víc.
„Tak přenášej!“ syknul Paul.
„Do rána ti dají vědět, máš jít radši domů.“
„Domů, bych letěl moc rád, opravdu, šel bych tam bohužel moc dlouho a nemám na to kondici. Ale asi jsi mi přenesl myšlenku, že jsem tu už jako doma a tak jdu do svého dočasného ubytování, cestou si koupím velkou flašku a tak si nejsem jist, jestli budu zcela schopen ty jejich přenesené myšlenky k ránu vnímat. Jestli tedy zítra nepřijdu, tak jsem :
a) doma v D.C., protože tohle mne nebaví, b) zavřela mne rozvědka za podvratné řeči – což se mi po tom pití může stát, c) v posteli a vyspávám ten alkohol a poučen, taky sám.
Proto tady tomuhle samostatnému podniku zítra velí ten, kdo přijde první.“ skončil otočil se a odešel. Jak řekl, tak udělal, cestou domů si koupil velkou flašku a přemýšlel, že by jí koupil ještě kamarádku, ale pak si uvědomil, že alespoň do druhého dne by měl být schopen nějak fungovat.
Lehnul si postele, pustil si Brahmse a poslouchal. Chtěl by odsud pryč. Nenávidí to tady. Otevřel tu láhev, ale zjistil, že vlastně ani moc pít nechce. Stejně to ničemu nepomůže, akorát ho potom bolí hlava. Potřeboval by si ji vyprázdnit (spíš ale hlavu než láhev). Od všech věcí, na které myslí, na které by myslet neměl, nepotřebuje a nechce, jenže stejně tam jsou. Vždycky někam zalezou a pak, když už si člověk myslí, že jsou pryč vyskočí z těch svých úkrytů a malými cepíny začnou tepat jeho mysl. Bude poslouchat jen tu hudbu, je krásná, musí ji poslouchat, opravdu stojí za to. Pustí si to ještě jednou, je to nádhera. Taky to ticho tady, všude. Ticho v L.A., je vážně blázen. Ticho je tady, v bytě, je dost nahoře, tak hluk z ulice je slyšet jen trochu a do sluchátek, kde má tu hudbu vůbec. Jen tu něco vrčí. Co to je? Sundal sluchátka, někdo zvoní. Zase nějaká zbloudilá návštěva. Ne k němu, ale kolikrát tu někdo hledal předchozího nájemníka. Měl by brát provizi, že poskytuje jeho novou adresu, poprosil ho o to.
Šel otráveně ke dveřím a cestou si vzal jeho vizitku, aby ji zase dal tomu, kdo ho hledá, je na ní telefon a vše potřebné. Už v tom má praxi. K němu nikdo nechodí. Taky je tu jen na chvíli, to si musí pořád připomínat, protože tady být NECHCE!!!, ale musí. Podíval se kukátkem a … asi přece jen vypil víc, než měl. Otevřel a vrazil jí do ruky tu vizitku.
„Přestěhoval se, je tam adresa, telefon, email. Je to asi dvacet minut odtud autem.“ Chtěl zavřít dveře, ale nešlo to. Co to je?
„Promiňte, potřebuji ty dveře zavřít, máte tam nohu, asi omylem, nechtěl jsem vám ji přivřít. Omlouvám se.“ blekotal a díval se na nohu, která trčela mezi dveřmi.
Neměl pít, ani to málo, teď dělá blbosti a ještě ji málem zmrzačil. Kdyby věděla, co vidí, byla by ráda, že je živá. Ale houby, kdyby věděla, co vidí, bála by se, že ji umačká štěstím. Štěstím? Bylo by to štěstí? Ne byla to láska a špatné rozhodnutí. Jeho? No, tolik toho snad nevypil. Bude se muset na tu láhev podívat. Co si to koupil?
„Co tady děláš?“ zeptala se.
„Co asi, bydlím tady, říkám, že se odstěhoval. Adresu máte na té vizitce.“ ani se na ni nepodívá, je to děsné, stane se abstinentem, tady ale asi těžko.
Strčila ho dovnitř do chodby. Jemně, ale důrazně. Skvěle, ještě živé halucinace. Ale prášek si před tím pitím nebral, nebo jo? Dveře se zavřely.
„Paule, co tady děláš, tady v L.A.?“
Opřel se o zeď a podíval se znovu.
„Ty se mi zase zdáš? Proč? Já budu věřit, že to není sen, a ty potom zase zmizíš. Víš co, už si mi nezdej, pořád tě potom hledám v životě i ve snu a ty tam nejsi.“ položil jí hlavu na rameno.
„ Dneska je to sen s vůní, hezky voníš, tak jo, ještě si mi chvíli zdej a voň.“
Přišla za ním, aby mu to vysvětlila. Nechtěla před ostatními, bylo by jim to nepříjemné oběma. Ale tohle? Není moc opilý, ale do střízliva taky nemá zrovna blízko. Dovede ho raději do postele, nerada by, aby si ustlal tady u těch dveří. Šel s ní, tohle s ním nikdy nezažila, mluvil k ní jako ke snu, říkal jí krásné věci, nikdy jí nic takového neřekl. Položila ho do postele, objal ji, tak tohle už raději ne, pro tohle nepřišla. Bude tady jen chvilku, než usne. Co to poslouchá, vzala do ruky sluchátka, málem si na ně lehnul. Brahmse, toho mají rádi oba. Potichu to pustila. Sedla si na pohovku, zula si boty a poslouchala. Jen ještě chvilku, pak půjde, zavolá mu zítra.
Probudilo ho vrnění mobilu v kapse. Proboha, kolik je hodin? Dvě ráno, copak v tomhle městě se v noci nespí? Kdo to je? Snažil se ve tmě trochu rozkoukat. Kristyn, uzdravila se? Teď v noci? Vzal to.
„ Paul Merken, jak mohu teď v noci pomoci?“
Hledal v hlavě zbytky myšlenek, ale moc se mu nedařilo. Půjde si pro vodu během toho hovoru, snad se zmátoří.
„Paule, nedělejte vlny, je to nedorozumění, prostě nevhodný čas a místo. Zavolám zítra do D.C., všechno bude v pořádku. Nebuďte na mé lidi nepříjemný, oni za to nemohou.“
Šel přes pokoj pro tu vodu a zůstal stát uprostřed kroku. Nespí, podíval se na mobil – jo, mluví s Kristyn, spíš ona mluví, ale on nespí! Tak to není sen? Jde si pro vodu. Dojde pro ní a pak zpátky.
„Jo, nebudu, hlavně se už uzdravte.“ touto jednou krátkou větou se jí zbavil.
Umyl si obličej a napil se. Teď zpátky. Tak je to jasné, nespí, ale asi se zbláznil. Kleknul si k ní. Díval se na ni a nemohl tomu uvěřit. Pohladil ji po vlasech, fakt se mu nezdá. Jestli není blázen, ale tím si teď vážně není jistý, tak kde se tu vzala? Co tu dělá? Dostal ji jako dárek? Ale nejsou vánoce. Nemá ani narozeniny nebo svátek. Kdo ji sem dal? Šel pro deku a přikryl ji. Teď rozhodně spát nebude, tímto je jeho příděl spánku pro dnešek vyčerpán. Bude tady u ní aby mu zase nezmizela. Hned jak se probudí se jí zeptá, jak se sem dostala. Proč by se jí vlastně ptal, umí stejně jako on a navíc mnohem lépe a rychleji otevřít takovýhle zámek. No dobře, ale proč by to dělala? Počká do rána, tam bude nějaká odpověď, snad. Nebo radši ne, nechce žádné odpovědi. Jednou už je chtěl a jak to dopadlo? Mezi nimi to je nejlepší, když nikdo nic nečeká. Ale tohle je asi příliš. Tohle chce pochopit. Musel tolik pít, má žízeň, to je hrůza. Vezme si sem lahev vody. Ještě by ji těmi procházkami vzbudil. Chce ji tady mít co nejdýl. Ale vždyť je to jedno, ráno se to vysvětlí. Jen ho už teď zajímá jak.
Vrněl mobil, teď pro změnu jí. 4:30, vstává. Usnula tady, tiše se vytratí, jen ať se z toho vyspí. Před sedmou dobrovolně stejně nevyleze, nikdy. Chtěla vstát, ale málem na něj šlápla.
„Dobré jitro“ řekl a díval se pořád na ni. Musí si ji nafotit do paměti do zásoby.
„Je ti líp?“ zeptala se.
„Mně? Bylo mi špatně? Přišla jsi mne zachránit?“ ptal se Paul a moc nechápal o co tu jde.
Došla k lednici, vyndala láhev, kterou tam večer uklidila
a ukázala mu ji.
„Dobře, vypil jsem to sám? Tak to není taková hrůza. Jsi z hlídky anonymních alkoholiků a děláš nábor? Tohle snad ještě můžu?“ ptal se ale pořád nechápal, proč je tady.
„Jestli jsi to vypil sám to nevím, byl jsi sám, když jsem přišla. Ale proto, že si nic nepamatuješ, tak asi ano. Jen mne to trochu udivuje, zas tak moc to nebylo. Nejsi ve formě.“
To asi přehnala, proč mu to říká, přece nechce být taková. Nechce, ale moc jí to nejde.
„Ty jsi přišla za mnou? Jak jsi věděla, že jsem tady? Jak to, že ty jsi tady? Co tady vlastně děláš? Myslel jsem, že jsi někde úplně jinde.“ teď už tomu nerozumí ale vůbec.
„Přišla jsem ti to vysvětlit s tou akcí ve skladu. Já jsem velitel zásahu, jsem v námořní rozvědce, speciálně kvůli tomuhle jsem přiletěla. Máme stopu k jedné teroristické organizaci, tady v USA, ale jinak jsem jinde. Nejsi v seznamu, víc ti říct nemůžu, jen jsem nechtěla před ostatními, promiň, neměl jsi tu být. Co tady vlastně děláš? Odešel jsi z D.C.? Jenže když jsem přišla sem, řekl jsi mi, že jsem sen a vůbec jsi mne nevnímal. Promiň, že jsem tu usnula, omlouvám se.“
Pořád myslela na to co jí říkal, bylo to krásné, byla to ohromná romantika, na to sice není, ale krásně se to poslouchá. Hlavně od někoho jako je on. Od někoho, od koho byste to slyšet chtěli. Nikdy by nevěřila, že by to řekl. Taky asi ne, byl mimo, ale je divné, že jen z toho pití. Vážně tak moc toho zas nebylo.
„Neodešel, jsem tu za trest. Tedy oficiálně za tu jejich šéfovou, co je nemocná, ale kdyby nebyla tak určitě otráví někde někoho jiného a mne by tam poslal. Jsem tady už čtvrt roku. Já ti otevřel? Vážně si to vůbec nepamatuju. Je to možný? Chtěl jsem poslouchat Brahmse, trochu jsem pil, to ano.“
Seděl naproti ní a přemýšlel co jí tu vlastně povídá. Obzvlášť to s tím trestem se mu moc povedlo, teď se ještě zeptá za co a bude to. Proč radši nemlčí, ve vztahu s ní trvale. Nejen, že se opil a ona přišla, navíc má dokonalé okno a vypráví jí tady věci, ne radši už bude mlčet. Půjde uvařit čaj, to snad bude alespoň prospěšné jeho hlavě, musí ji nějak zprovoznit.
Tak z trestu? Za co asi? To ona je tu dobrovolně, tak se snažila, aby se vyhnula možnosti byť jen teoretické ho potkat. Ale teď, je moc ráda, že ho vidí, vlastně strašně ráda. Jenže, to je asi tak všechno. Neřekne mu to, ani kdyby se opila. Především se nikdy neopije, umí se ovládnout. To nejvíc, co dokázala mu řekla tenkrát a to jak víme, nebylo zrovna to, co chtěl slyšet. Jenže to prostě nedokáže. Taky mu napsala asi tak kilometr virtuálních dopisů, které nikdy ani fakticky nenapsala, jen si je tak psala v hlavě, natož aby je odesílala.
City do práce nepatří. Jenže celý její život je práce. A co třeba teď? Je v práci, nebo ve svém životě? Přišla mu pracovně říct, co se děje, ale nepracovně je hrozně ráda, že je to zrovna on. Jinému mu by to večer domů říkat nechodila. Pracovně už ho neuvidí, není v tom tajném týmu, takže nepracovně taky už taky ne. Že sem vůbec jezdila, myslela, že už je to pryč, nechtěla ho potkat, už nikdy. Postavil před ní čaj.
„K jídlu tu nic nemám, tak alespoň ten čaj. Kávu až v práci, že?“ podíval se na hodinky. Může jít pěšky a ještě po rukou a stejně tam bude první.
„Budu muset za chvilku jít, můžu tě někam svézt?“ co to zase dělá, vyhazuje ji, má dvě hodiny času, proboha Paule, mlč, mlč, mlč.
„Díky za čaj, vezmu si taxi, taky už musím běžet. Ráda jsem tě viděla.“
Hodila do sebe vařící čaj, vzala si boty do ruky a během minuty byla pryč. Obuje se ve výtahu.
----------------------------------
Volal ředitel, může na ta jednání, zařídil to. No vida. Jak je Kristyn výkonná, už by se mohla vrátit do práce. Pracuje jako ďábel i v noci.
„Dobrej šéfe, tak co hlava, je to lepší?“ ptal se Harry a snažil se nějak překlenout ten včerejšek. Snad to ta Kristyn nějak zařídila. Podruhé si scénku nechce zopakovat. Už aby tu byla.
„Myslíš obsahově, ne myslím, že se kapacita mého mozku od včera nějak zásadně nezměnila. Ale nadřízení seznali, že bude postačovat k akci tak supertajné jako ten sklad, a milostivě svolili, abych vás mohl objektivně kontrolovat, jestli vůbec něco děláte.“
Proč je na něj tak protivný? Sám sebe se ptá, ale odpověď musí asi hledat v dnešním ránu.
„Ne, myslel jsem, jestli vás už nebolí, jestli ty prášky, co jsem vám včera dal zabraly?“
Udiveně na něj koukal a nechápal proč je zas tak naštvaný, spíš mu asi moc nepomohly, pro jistotu mu začal vykat.
Paul se na něj podíval a úplně ztuhnul. Prášky, no jo, dal mu přece včera prášky na hlavu, byly v krabičce, asi si něco vzal přes den a zapomněl na to. No, včera, to se mu ani nikdo nemůže divit. Sáhnul do kapsy, vyndal krabičku. Na blistru jich je 9, bylo, když mu to včera dal, teď jsou tam dva. Kouknul na dávkování – max. 3 denně. Skvěle, k tomu půl té láhve, taky mu Amy mohla zatlačit oči. Co jí tak mohl vykládat? Říkala něco o tom, že je jeho sen. Proboha, snad nebyl moc konkrétní. Vůbec nebude myslet na sny o ní, teď, ani potom, raději. Možná líp, že si nic nepamatuje. Ale jak před ní teď vypadá, že ho skosí trochu pití? Proč mu to tak leží na duši, zase ji pár let neuvidí a jestli to s jeho pamětí půjde takhle dál, už ji příště ani nepozná. Měl by brát spíš něco na paměť. Jak mohl zapomenout, že jich měl 7? Další důvod, aby ho už vrátili. Je vážně mimo.
--------
Je poctěn, že může spolupracovat s tajným týmem, avšak nerad by jim zasahoval do rozjetého případu a tak bude pouze v úloze případného konzultanta. Vše podle dosavadního plánu. Pronesl to
s velkým zadostiučiněním a díval se na všechny kromě ní. Rozvědka s nimi bude jen prostřednictvím velitele akce, jen v nutném případě, jinak dál dvě linie a styčné body. Amy to vysypala a oplatila stejně.
Podřízení si všímali spíš úkolů než jejich pohledů a tak to dopadlo docela dobře. Odpoledne došel k té doktorce, už žádnou večeři, dívala se na něj dost chtivě. Sugestivně jí vnucoval myšlenku, že Kristyn bude trpět ještě víc, když už hned nepůjde zase do práce. K jeho překvapení mu řekla, že dnes ráno jí volala a něco takového naznačovala. Ještě nemůže nic slibovat, ale příští týden půjde na testy a zatím to vypadá víc než slibně.
Skvěle, má u něj kytku, radši obě, ale přes donáškovou službu.
----------------------------
Koupil si cestou do své cely ( jak bytu s oblibou říkal) čerstvou mátu. Šel si zaběhat, potom sprcha, máta a dnes Hayden. To potřebuje, hodně máty, hodně Haydna a zdravou Kristyn. Zase někdo zvoní. Dá ty vizitky asi na dveře zvenku, copak je tohle normální? Co to bylo za chlapa? Chodí k němu půlka města. Pokud to má být stylové, tak snad to nebyl drogový dealer. Co dělají, když není doma? Čekají ve frontě?
Ani se nepodíval a vystrčil ruku s vizitkou.
„Mám už jednu od včera. Díky.“ řekla a stála přede dveřmi.
Otevřel víc a ukázal jí aby šla dál.
„Včera, víš, nezlob se, já, vzal jsem si nějaký prášky, zapomněl jsem na to a pak to pití. Hrozně mě to mrzí. Jestli jsem ti něco řekl, promiň. Můžeš na to zapomenout, nějak, alespoň trochu?“
Dost, je to horší, když mluví při plném vědomí, to si navíc pamatuje, nechá toho. Někdy omluva zrovna věci nezlepšuje – třeba teď zrovna.
„Jen si řekl, že jsem tvůj sen. Tak jsem přišla ještě jednou, abys věděl, že nejsem.“
Vlastně byla ráda, že si to nepamatuje, co jí říkal. Bylo to sice krásné ale k nim dvěma se to nehodí. Ani k němu, ani k ní. Ani by asi nevěděla jak se tvářit. Včera byla ráda za tu tmu a navíc věděla, že je mimo. Takže - bylo to krásné, asi nic hezčího jí nikdo nikdy neřekl, ale je to pryč. Nic z toho potom, nebyl sen. Možná, že se jim ale o tom mnohokrát před tím zdálo. Oba mlčeli. Paul proto, že moc dobře ví, že mlčení v jeho případě situaci pomáhá. Amy proto, že to prostě nedokáže. Nikdy přes to nepřejde. Přesto mu ráno zašeptala dvě slova, jen ta dvě, ale byla to přesně ta, která jí on řekl už dávno, dávno před tím. V tu chvíli určitě ani jeden z nich nespal, sen to nebyl.
Tipů: 4 [2T/1ST]
» komentářů: 3
» čteno: 834(19)


08.03.2018 - 06:59
Možná, že toto dílo má slabinu, za kterou autore nemůžeš - je dlouhé tak, že se lenošným hodnotitelům nebude chtít číst.
10.03.2018 - 23:17
prekvapive me to vtahlo a musela jsem cist az do konce
11.03.2018 - 08:24
Děkuji hrdinům, kteří dočetli až do konce.
...:-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.