Sen o Janě O.

(v noci z 14. na 15. listopadu 2017)

Je mi zase sedmnáct let. Nacházím se v bytě, který je směsí mého současného pražského bytu a někdejšího táborského bytu. Sedím na gauči s Janou O. Jana je svlečená do spodního prádla. Mazlíme se.

Najednou v zámku u dveří bytu zarachotí klíč. Rodiče se vrátili dřív, než jsem předpokládal. No to je překvapení. Jana zareaguje jako moudrá a zkušená žena. Hbitě vystartuje, přes druhý pokoj proběhne do kuchyně, postaví se ke sporáku a začne míchat guláš, který se na něm vaří. Každému musí být jasné, že si šaty odložila kvůli tomu, že jí při vaření bylo horko.

Rodiče vejdou do kuchyně a já se chystám představit jim svoji návštěvu. Jednu ruku položím Janě na rameno, druhou na bok, aby bylo jasné, že mluvím o ní, a řeknu: „To je...“ „Budoucí žena,“ dopoví Jana. Nechci její tvrzení vyvracet, ale aspoň je takto upřesním: „To je něčí budoucí žena.“ „Já myslím, že chtěla říct, že sem přišla z budoucnosti,“ poznamená otec. „Ať přišla odkud chtěla, umí se točit kolem plotny, takže by z ní jistě byla dobrá manželka,“ opáčí matka. Jana hlasitě polkne. Matka na ni vlídně pohlédne a pokračuje: „Koukám, děvenko, že jsi z toho vaření celá rozpálená. Nabídnul ti ten náš kluk aspoň sklenici vody?“ Jana přikývne, i když žádnou vodu nedostala. O tom, že vedle v pokoji má nedopitou sklenku s vínem, pomlčí. Protože rodiče k nálezu polonahé krasavice ve společnosti svého syna nemají žádné další připomínky ani dotazy a protože guláš bude ještě nějakou dobu muset probublávat, než bude hotový, můžeme se s Janou zase věnovat svým záležitostem.

Zamkneme se v ložnici. Najednou jsme spolu v posteli. Chystám se Janu obejmout, ale ona řekne „moment“, vyndá z kabelky náplast a přilepí si ji na podbřišek. Zeptám se, co to tam má, protože si myslím, že si přelepuje ještě nezahojený škrábanec, který si způsobila při nějaké performanci. „Zátěž,“ objasní Jana. „Při orgasmu mám sklon levitovat a nechci si rozbít hlavu o strop.“ Tázavě na ni pohlédnu. Jana vysvětluje, že než přišla na tenhle trik – přilepit si náplastí rybářské olůvko na těžiště těla – musela se při souloži zatěžovat kameny, což bylo dost nepraktické.

Milujeme se. Jana mě pohladí po vlasech a řekne: „Tak vidíš, ty ňoumo, jak je to pěkné.“