JAHŮDKO VOŇAVÁ

~ JAHŮDKO VOŇAVÁ ~


Vzpomeň si na mě,
jahůdko voňavá,
až poznám, co ty znáš,
až ulehnu si do hlíny
a navždy šťastný budu.

Až pro bolest všech sebevrahů,
jak déšť, probudíš svůj pláč,
a vrátit život zatoužíš mi;
- v tvé vůni život náš…

~

I v bolesti tě poznávám,
je však už příliš pozdě vstát,
tou bolestí jsme spojeni,
vždyť předchází náš pád,

tak nezbývá než plakat,
víc nezbývá než pláč…

~

Až půjdeš v slzách k mému hrobu,
přines mi vůni mého domu,
vždyť míval jsem ji rád…
jak já ji míval rád…

~

Až půjdeš kolem hrobů slavných,
vzpomeň mých veršů, život marný,
a VĚŘ,

že šťastný jsem,

že dohnal jsem své básníky
alespoň v tichu hlíny,

že spolu v lásce spočinem´;
konečně se mám rád…

a závidět jim nemusím.

UŽ NE!

… jak dřív,
jak tolikrát…



VĚNOVÁNO:

„Mým básníkům…“