Propast

Hleděla dlouho do propasti,
ta hlubina ji lákala,
seděla blízko při okraji,
seděla tam a čekala.

Shlížela dolů do temnoty
aniž jedinkrát by vzhlédla,
hlavu skláněla stále níž,
až na dno však nedohlédla.

Snad mohlo to být tak,
že propast k ní promlouvala
a ona klidná, okouzlená,
těm tichým slovům naslouchala.

Čas pro ni nic neznamenal,
ta hlubina ji vábila,
hleděla dlouho do propasti
a nakonec skočila.