Den nepověrčivého...

Jdu si ráno po ulici, když tu nohou zrovna
šlápnu přímo do velkého smradlavého hovna.
Strašně páchnu. Pane Bože, to je ale nemilé,
a to v krvi nemám ani desetinu promile!

Nálada je v bodu mrazu, snad se brzy zvedne,
ráno končí, pomalu se mění v dopoledne.
Stále koukám na podrážku - ten smradlavý parazit,
kvůli němu jsem teď musel do popelnic narazit!

Šilhám hlady, proto pádím na polední menu,
v restauraci U Pinkasů. Mají dobré ceny.
Jen co dojím, už se klepu. "Tak, a je to venku!
Já blbec si doma nechal svoji peněženku!"
(to snad nemá obdoby,
jdu jim umýt nádobí...)

To jsou tedy vážně nervy... obličej mi bledne,
ještě že se aspoň blíží konec odpoledne.
"Do prdelééé!!!" křičím nahlas, a to zplna hrdla,
lejna z boty nejdou sundat. Jako beton ztvrdla.

Tak copak se ještě stane? Den se blíží k večeru,
stačí jenom maličkosti, pak se vážně naseru.
Rozbily mi děti okno. Asi při hře s míčem...
a pár grázlů obtáhlo mé nové auto klíčem.

Vidím z toho vážně rudě. Beru kapky oční,
když se večer přehoupl až do hodiny noční.
Nejsem vůbec pověrčivý, tak mi dejte svátek.
Kašlu na to, že je dneska třináctého pátek...