Socha

Socha

V parku u jezírka den za dnem sedá.
Ve stínu jírovců čas svůj si krátí.
Vím, že již po léta na něco čeká.
Možná že na lásku. Až se jí vrátí.

Vedro. Či deštivo. Stále tu sedá.
Ve tváři bronzové smutek se zračí.
Nevnímá lidi. A ani čas nevnímá.
Chlad vody fontány. Ani zpěv ptačí.

A léta kolem si cestou svou pádí.
Lidé se zastaví. Na sochu hledí.
Dívka svou nahotou k pohledu svádí.
Lidé se posadí. Také tu sedím.

Fontánou stříbřitou dívka se přikrývá.
Bronzové tělo se třpytí a září.
Tak jsem jí zamával. Dívka se usmívá!
Obočí zvednuté, mile se tváří.

Ve stínu jírovce v duchu jí tleskám.
Na sochu v jezírku proud vody padá.
Nikdy se nesmála. Proč tedy dneska?.
Snad jsem potěšil. Možná je ráda.

„Ty jsi starý blázen.“ si říkám a vstávám.
Ten úsměv mne dojal a dívce teď kynu.
Na své cestě parkem jí na dálku mávám.
Zřejmě mě spletla hra světla a stínů.