Řeka života

Na zem padá několik kaštanů. Po jaru a létu, kdy jim strom poskytoval živiny, nastal podzim a s ním i čas rozloučit se s bezpečím rodné větve. Přírodním zákonům nelze vzdorovat.
Při prvním zašeptání vánku se jen nejodvážnější kaštany s tlumeným žuchnutím poroučí k zemi, na zbytek musí vítr křiknout. Nakonec ale spadnou všechny.
Pár jich zůstane ležet poblíž, na dobré, úrodné půdě, pod ochranou, ale tak trochu ve stínu svého stromu. Možná na jaře vzklíčí a jednoho dne i mezi jejich listy vyraší sladce vonící květy. Ty, které rostou nad vodou, do ní s žblunknutím spadnou a řeka je začne unášet podle svých vlastních pravidel, kterým stromy ani kaštany nemohou porozumět. Některé zastaví první klacek, který se jim proplave do cesty, jiné se utopí ve víru u kamene nebo klesnou na dno u peřejí. Ale ostatní poputují dál. Někdy se budou koupat, lehce se potulovat s vánkem, který něžně čeří hladinu, zastaví se v zátočině a pak se sotva nadechnou v dravém proudu plném bahna při povodních, a pokud se udrží na hladině, posune je řeka dál, tam, kde je voda zase průzračná. Když se pak ohlédnou, uvidí, že povodeň jim pomohla překonat mělké vody. Jedna z vlnek je možná zapomene v rákosí nebo na břehu u mostu. Na pevné zemi se totiž kořeny zapouští lépe. Ale několik jich poputuje dál, zmizí za obzorem v odlesku zapadajícího slunce, poplujou strastiplnou cestou až do moře. A kdoví, třeba je tam řekají nová dobrodružství.