Prastařice

Dnes jsem se vybrečela,
(opět) jako včera,
jako před týdnem…

Jako tehdy před lety,
když mi zvedli tu moji náladu,
to si moc dobře pamatuji.

Abyste pochopili,
někdy, když se
vybrečíte,
dost se vám uleví.

Občas si někdo uleví i do mě…

Poslední dobou
je to častěji
než by si někdo
vůbec mohl přát.

Jde to ve střídavé rytmice,
pláč – úleva – pláč – úleva.

Stejně jako pro někoho to otravné kap! kap! kap!!!

Přičemž cůrky vody
spouštějící se k zemi,
vám život mohou osladit,
ale stejně tak i znechutit…

Mohu vám s klidem říci, že mé slzy vždy chutnají jinak.

Stejně jako já.

Jsem dost stará na to, abych to poznala.

Jsem řeka.


Řeka života a smrti.

Řeka lidí a duchů.

Řeka hříchů a odpouštění.


* * *


Uspávám šploucháním…


…a ten, kdo usne v mém objetí,
toho odeberu
do tichého království.

Království, kde foukají do kostěných píšťal
(bez dechu)

&

pijí z pohárů, v kterých se zrcadlí věčnost
(bez návratu)

kterákoliv jiná řeka
by z vás vychrlila spoustu informací,
které by zužitkovala ku svému prospěchu.

Já však ctím.
Pamatuji.
A uchovávám věky.


Já – starší než první vtisknutá podoba ještěří šlápoty
na zemském povrchu – do bláta…


A stejně či přibližně stejně stará jako byl první primitiv rodu Homo.


Já - Prastařice.


...řeka, jejíž dno je bezedným zrcadlem vzpomínek času...