OTAVA

~ OTAVA ~

Otavo,
má pohádková řeko,
v tvých peřejích se ztrácí života mého krutý běh…

tys pro mne jako růže v polích,
tak jako balzám na duši jsi,

jak na kamenech obalený mech…

~

Ve tvojich slzách moje oči,
srdce mé zjihlé, nemocné,
v hlubokých tůních sny se točí,
o smrti blízké, žalostné.

~

Jsi moje Láska, má čarokrásná řeka,
jsi všechno, o čem ještě sním,

tak jako syn se vrací domů,
do luhů tvých se navracím…

~

Jen napít se z pramene tvého
a v tobě ulehnout bych chtěl…

„Zkus vrátit moje zašlé mládí“,
vždyť, co je na tom zlého?…

„Chci zpátky do vln tvých, co chladí!!!“
Ach, zpátky…
Zpátky…
… to bych chtěl…

~

Tak tedy SMRT!
Už zmizel z retů smích!

Vždyť na mých cestách růže zvadly,
do prachu žalu sny mé padly,

ve světě na tě zapomenuv,
jen jedno přání zbylo v nich…

už dávno ti jej toužím říct:

„Buď prosím, hrobem mým,
MÁ LÁSKO!

Hrobem mým věčným, mazlivým…
matčinou rukou na bolístkách…

JÁ VÁŽNĚ NEPŘEJU SI VÍC!“