300

Nenávidím to. K tomu nikdy nepřivyknu! Je to smrt. A není to ta, se kterou se člověk smiřuje, jako s poslední stránkou úžasné knihy. Je to jenom další list, zvýrazněný odpudivým názvem, rozepsaný hanobením děje a v polovině utržený tak, aby k domyšlení odstavce bylo třeba těch nejzapomenutěji zašantročených slov. Neexistuje prostor, čas ani vy.
Po celý ten věk ve zdání vteřiny mačkala má zaťatá pěst na fólii kapku potu, uprostřed sání hořkého vzduchu. Srdce předtím zběsile bušilo na poplach, protože mozek tušil, co přijde a marně tak hledal východisko z bludiště končícího pokaždé u stejného propadla. Nestihl jsem se jinak ani pohnout. Zrak zůstal tupě viset v pohledu na pěst, jež se náhle volně rozevřela. Za vteřinu, za věk. Srdce ztratilo a získalo rytmus. Tělo ztěžklo a vychladlo, roztálo a štiplavě se rozehřálo. Nebyl jsem doopravdy mrtvý. Být mrtvý je mnohem snadnější, než absolvovat to.

Zrak něčeho, co mohlo být mnou, a nebo také pouze zápisníkem dat, který mi pak někdo vtiskl do hlavy se upíral na pravou ruku. Nevím, proč to dělal, ale setrval při tom, i když mi to vadilo. Slovem 'vadilo' jsem vyplýtval skvělou možnost k využití výrazu 'bylo mi to odporné'. A to tak, že hodně.
Byla to totiž prázdná cizí ruka. Cizí! Co na tom, že přes klouby prstů, zápěstí a rameno vtékala do mého těla? Byla jiná. Zatímco okolí napřed nedostatkem barev ztmavlo, potom se jejich přebytkem rozzářilo do běla a nakonec se proměnilo v patos nepopsatelných věcí, ona tam ležela pořád stejně. Byla jako pohozená věc. Jako nějaké jídlo, vařené a vystydlé, mrštěné na suchý talíř. Nikdo ho však nechtěl jíst. Bylo to tím tvarem. Těmi záhyby. Nabobtnalé prsty byly stále tak vlhké a obrostlé skelnými vrstvami nehtů. Jejich barva byla nechutná, odvržená od všech zdravých. Pomačkaná kůže byla plná vrypů a letokruhů. Lehce ji nadzvedaly kabelovité záhyby modrých tubusů. Místy prorážely skoro až na povrch! Chtěl jsem se odvrátit, ale nešlo to. Tělo jsem vůbec neovládal. Zachvátila mne myšlenka podívat se dovnitř, nebo alespoň si vnitřek paže představit. Nevím, odkud se vzala, ale nešlo ji zapudit. Představil jsem si, jak jednoduše lze kůže roztrhnout, zkroutit, srolovat. Pak přišlo vysvobození.

Mohl jsem vydechnout, avšak tělo se zpočátku bránilo jakémukoli násilnému oživení. Svaly se napínaly, jako kdyby to byla jejich první akce v životě. Kostra bolestně zaskučela. Klouby zavrčely v prostydlých vazech. Nakonec jsem přesto dokázal vstát, dýchat a myslet.
Schoval jsem ruku za záda a přejel zrakem síť monitorů. Konečně začínal být důvod k úsměvu. Dokázal jsem to.

Rozhlédl jsem se po místnosti a rázem si vzpomněl, co mám dělat. Chvějící se, nahý a vybělený jsem se usadil u radiostanice. Jedno tlačítko a automatický tuner chytil signál na krátkých vlnách...

..a mí přátelé, kteří samozřejmě jsou pouze – redakci prosím nepočítám mezi přátele – z kruhů vrcholných badatelů, politiků a umělců se tak nikdy nedozví o mé genialitě, kterouž vám zde reprodukuji prostřednictvím svých článků, názorů, recenzí a postřehů. Odradit je musí už naprosto úchylná řešení obálek našeho plátku, jež bývají tak často dílem našich zvrhlých grafiků a jejich vypečeného kamaráda, který není v redakci, do všeho kecá a sám nic nedělá...

Do rozhořčeného mužského hlasu vlétla znělka, která vrtěla uchem, jakoby jí nazpívala bytost pochybného pohlaví, které zrovna nějaké neposedné dítko přejíždělo ocelovými hrábičkami po zaneřáděném areálu hlasivek.

UdÁAÁLOStÍ-I v KuLtUŘeééée-e

Dále již opět pokračoval mužský hlas. Tentokrát v mnohem méně zuřivém duchu, i když nebylo jisté, jestli mezi jednotlivými slovy stíhá také dýchat. Mezery, jež rozdělovaly shluky hlásek byly sotva slyšitelné.

Třebaže se s některými z vás z Facebooku 3 neznám, možno i, že jste vzdělanější než já, dovolte, abych vás trochu poučil. Bude to jen takový krátký monolog, možno bez valného smyslu, ale trvám na něm, poněvadž jisté věci osvětlí. Chtěl bych vás ubezpečit, že to rozhodně nemá být přednáška. Přednášky jsou už toho charakteru, že při nich každý usíná, nebo se snaží za každou cenu vymyslet si jakoukoli možnou i nemožnou činnost, jíž by se zabavil natolik, aby nemusel poslouchat přednášku (mimoděk si tímto namáhavým vymýšlením velice zvyšuje IQ, které mu pak bude vhod, v případě, že se bude muset učit z přednášek, na kterých nedával pozor). Ne, bude to jen takový monolog, týkající se mnoha složitých (ale ne zas tolik, abyste si kvůli tomu museli lámat hlavu) záležitostí ve Vesmíru.

První z nich je záležitost s Rajčaty z Planety Zeleniny.

Abyste pochopili: Planeta Zeleniny je planeta, na jejímž povrchu se na mimořádně úrodné půdě nachází obří (pokud považujete velikost člověka za obří) zeleniny, které mají kromě jiného i lidskou (i když to není tak úplně pravda) inteligenci. Mezi těmito Zeleninami jsou všechny její na Zemi více, méně či vůbec nerozšířené druhy. Prostě Mr. Okurka potká Mr. Dýni a povídá: „To máme, ale nádherný počasí, že pane sousede.“ „No, ano,“povídá pan soused Dýně, „super počas! Krásně vlhko, jak včera pršelo, a přitom nádherně slunečno. Skvěle se fotosyntetizuje, úplně cítím, jak mi rostou pecky.“ Pan Okurka se usměje, prohodí ještě něco zdvořilostního a nastoupí do metra, které ho vezme do jeho práce v zahrádce uprostřed bambusového plůtku (je to ale jen plast imitující bambus), kde dělá projektanta kosmických plavidel na fúzní pohon. Tak nějak to tam funguje.
Teď, ale zpět k problému. Dejme tomu: pan Rajče Huráč (náhodné jméno, které tam asi existuje, ale já nemám nikoho konkrétního na mysli). Panu Huráčovi je 15 let a je to tedy velmi staré a zasloužilé rajče (jasně, normálně byste se divili, kdyby vašemu běžnému rajčeti bylo víc než rok a nebylo by shnilé jak banánová kulička v kanystru s močůvkou, ale uvědomte si, že to nejsou běžná rajčata a navíc mají spousty prostředků proti plísním, tak jako my máme spoustu prostředků pro bacilům a virům (a my i oni jim říkáme léky)). Jde si takhle po ulici, možná potká i pana Okurku s panem Dýní a najednou praskne. Nepraskne tak, že by explodoval! Alespoň většinou ne. Prostě už je takovej plstnatej, vrásnitej a svrasklej, že to neustojí a na jednom místě praskne. Samozřejmě, že taky začne téct. Lidi, vlastně, zelenina, volají: „Pomóc, on prasknul, pomóc teče mu šťáva, zastavte mu odšťavňování…“, atd. Přijede rychlá záchranka s tlustým a širokým froté obinadlem, zastaví mu šťávácení (podle vzoru krvácení) a vezmou ho do nemocnice. Tam mu samozřejmě dají protlakovou transfúzi, čímž právě, ale vůbec nevyřeší problém: pan Rajče bude pořád prasklý. Co s ním? Sešít? Zalepit obří náplastí? Slepit kanagonem nebo Mistrem Quickem? Sekundovým lepidlem s okamžitým efektem? Těžko. Vyzkoušejte na svém rajčeti (ano, tady vám nic nezakazujeme, tady si můžete klidně všechno, co děláme tady vyzkoušet doma, děti). Je třeba nějak stáhnout a spojit tu díru, nejlépe přírodní technologií, tak aby se v dohledné době neobjevila na onom nebo jiném blízkém místě znovu. A to je ten Vesmírný problém.
No, jistě je to hlavně problém toho rajčete, ale zároveň také vesmírný, protože materiál, který se používá na spárovaní takovýchto jizev je tak vzácný a drahý, že je po něm obrovská sháňka. Čímž jste se pravděpodobně také dozvěděli, že takový materiál opravdu existuje. Fajn.
Materiál zvaný BioFixFilm mají patentovaný celkem čtyři firmy ve vesmíru (přičemž asi tři další ho vyrábějí nelegálně na planetách, kde není ani pořádně co rozbít, takže se tím ve skutečnosti nikdo ani nezabývá). Dvě z těch firem pochází z Alfy Kentaura (no jistě, je to totéž co Alfa Centauri, jen jsem vás blbě zkoušel). Třetí je z planety, jejíž název, kdybych tu napsal, šli byste asi na oběd a nechali to dočíst vaší babičku, protože zabírá asi půl stránky. Poslední firma je z Planety Zeleniny.
Teď jsme v bodě, který je pro naše kulturně-společenské vesmírné vyprávění důležitý. Majitel této firmy (přesněji vlastník 80 % všech jejích akcií) je, aby se to nepletlo: mistr Rajče Huráč, ing. arch. (myšleno tentokrát zcela konkrétně), který, aby se to nepletlo už vůbec, letos umřel. A máme zase čistý stůl – obrazně. Vidíte, říkal jsem vám, že si nic nebudete muset pamatovat.
Problém nastává ten, že továrny, které po sobě zanechal, technologie a materiály a vůbec všechny ty dělníky a to vůkol musí někdo zdědit. Můžete mu to přát, můžete ho proklínat, závidět mu, nebo ho litovat, v každém případě zdědí majetek v miliardách VM (vesmírné měny, přesně tak) a pokud ho použije vhodným způsobem, vydělá každoročně dalších mnoho a mnoho miliard VM navíc. Ve farmacii jsou peníze, to se nedá svítit. Pokud si jeden národ koupí na druhý národ drahé a co nejlepší zbraně, druhý národ provede vůči prvnímu národu buďto totéž, anebo (či: a také) si koupí drahé a co nejlepší léky (potažmo medicínskou technologii) pro své zraněné. Prosperující civilizace vždy vyžaduje medicínu, jinak snadno doprosperuje. To jsme odbočili. Dědicem firmy se stává… A to právě nikdo neví! Zatím. Zelenina samozřejmě roste od semínka a tak není tak úplně snadné nalézt genetický kořen každého zeleniny. Důležitá je setba. Pokud jsou dva Zeleninové součástí téže setby, je velmi pravděpodobné, že jsou to bratři/sestry, ehm… prostě sourozenci. Dejme tomu: hrášek. Paní Hráška Gž (abstraktní postava) vyroste a má semínka. OK. Umře, shnije a vznikne setba – všechny ty semínka se z ní vysypou (to se samozřejmě už tak neděje – na to jsou speciální porodnice a inkubátory, tedy vyhnívnice a květináče, pod dohledem lékařského personálu), vyklíčí (dnes už je mortalita semínek na Planetě Zeleniny téměř nulová, ale stávalo se, že až padesát procent všech semen nevyklíčilo a zahynulo!) a postupně projdou různými lékařskými, výchovnými a vzdělávacími instituty, až se z nich stanou nakonec plnohodnotní Zeleninové. Oni sami potom také mají dě… hrášky, ale to už je budoucí setba a dědické právo se prvně vztahuje na sourozeneckou setbu a po-té až na setby potomstva, případně setby rodinné (setby potomstva sourozenců Paní Hrášky Gž nebo sourozenecké setby předka paní Hrášky Gž).
Shrnuto, podtrženo, bakšiš zdědí někdo ze sourozenců mistra Rajče Huráče – ze sourozenecké setby. Takových sourozenců, ovšem bývá poměrně dost. No, co vám budu povídat – prostě zelenina, někdy si to vyzkoušejte. V dávné minulosti, kdy se pomocí dědického práva určovali např. králové jednotlivých (už zaniklých) států na PZ se to řešilo způsobem losu lístků se jmény ze sourozenecké setby (taky všechno nevyklíčilo, že, takže jich bylo přece jenom méně – něco zašlapali nepřátelé, úkladně vysušili nebo nařezali nájemní vrahové, atd.). Moderní společnost, ale něco takového již neakceptuje a proto se rozhoduje podle míry genetické spřízněnosti – provede se test DNA onoho umrlce, testy DNA všech žijících příbuzných ze sourozenecké setby a určí se, který(á) Zelenina ze setby má nejbližší genotyp a fenotyp ke genotypu a fenotypu umrlého. Rozhodují naprosté detaily a vítězem této loterie může být naprosto každý ze sourozenců, jelikož jsou si mnohem bližší než sourozenci tady na Zemi (a nemyslím teď jako vlk vlku člověkem, ani člověk člověku vlkem, ale normálně jako člověk člověku).
Zvláštní komise tedy na PZ sbírá genetický materiál všech sourozenců a musí je pracně dohledávat – někteří nejsou ani na Planetě, pracují na jiných planetách nebo stanicích v kosmu. Někteří nemají zatím ani šajn o tom, co se stalo, nevědí ani například, že i oni jsou ze stejné setby (jistě: mají to v rodném listě, ale příbuzenství se přes to všechno co právně znamená, nebere tak vážně jako třeba na Zemi (a to byste měli vidět, jak vážně berou příbuzenství např. na Malmeku!)).
Takováhle velká a bláznivá věc už několik týdnů plní rubriky všech větších a bulvárnějších vesmírných novin a časopisů a sázkové kanceláře na PZ přitahují davy sázející zeleniny na stále se měnící a vysoké kurzy pro jednotlivé kandidáty. Některé televizní stanice vysílají přímé rozhovory s dědici s nejlepšími kurzy a reprodukují jejich úmysly, jak naloží s penězi i firmou, pokud volba padne zrovna na ně. Stále, ale nejsou ještě nalezeni všichni možní žijící dědicové a tak jsou milióny bytostí v celém známém vesmíru udržovány v napětí, nepřijde-li ještě nějaký nový žhavý kandidát. Bulvární malmecká stanice ChrustyKanál 1 Turbo to označila za největší reality show v dějinách vesmíru a zaměřila se na neustálé sledování a buzerování dvou nejžhavějších kandidátů na dědictví. Jeden z nich již uvedl, že jestli “vyhraje“, nechá jako první za své peníze vybombardovat ChrustyKanál 1 Turbo. Vláda Alfy Centauri, které Malmek a potažmo i továrna na křupky, ve které ChrustyKanál 1 Turbo sídlí patří, se k tomu zatím nevyjádřila, ale bookmakeři ChrustyKanálu vypsali soutěžní sázkové kurzy, které dávají 70% šanci tomu, že vláda bombardování povolí a ještě poskytne svá letadla s piloty, kteří se účastnili poslední zábavní akce na ChrustyKanálu. Jisté je, že kauza hýbe celým vesmírem, potažmo spíše jeho “zpravodajskými“ médii. Problému dědictví se v několikaminutovém sestřihu věnovala dokonce i chlupáčská televize s titulkem: „DabuHamu vesu DabuHamu Dudzuta. Abuza Dabu!“ (zhruba: souboje nejedlého jídla proti jinému nejedlému jídlu, všichni jsou to hovada), což sice není příliš přesný komentář, ale už jen to, že se problému věnuje chlupáčská televize něco znamená.
O tom, jak kauza dál probíhá a jak nakonec dopadla, už vás nejspíš informovat nebudu (kromě těch, kdo mají moje soukromé číslo – a upozorňuji, že to, které nedávno rozdával kolega redaktor na benefiční akci “podpořte nadějné malé mozky“ už jsem si změnil, takže na něj nevolejte – bylo přiděleno diagnostickému ústavu pro hluchoněmé dyslektiky). Můžete si, ale pořídit některý z komerčně dodávaných setů mimozemských televizí a sledovat dění největší reality show v dějinách vesmíru dál na vlastní oči.

To mne přivádí k nejmenší reality show, v dějinách vesmíru, která běží na stanici Fox SkyWalker News z Malmeku, a kterou vám rovněž musím doporučit, neboť je z vědecko-intelektuálního prostředí a zároveň obsahuje spoustu zajímavých věcí, které před námi příroda nebo civilizační návyky dosud skrývaly. Vysílá se sice až po 22 hodině malmeckého času, ale to vychází přibližně na 4 hodiny odpoledne času pozemského (jakéhokoliv, protože je to na Zem vysíláno ze záznamu), takže se nebojte, že by jste vy nebo vaše ratolesti museli kvůli zábavě chodit spát pozdě. Show se jmenuje Pikošou (teď to není nic s drogami, takže upozorňuji kolegy z redakce, aby za mnou kvůli tomu necestovali, piko je vědecká předpona znamenající velikost jednotky – je to asi takhle - od největšího po nejmenší: jednotka – deci – centi – mili – mikro – nano – piko, přičemž piko je tedy číslo které je na dvanáctém místě za desetinnou čárkou vůči jednotce měřené veličiny, čili 1 pm je 0,000000000001 metru; tj. celkem málo – jde o maximální rozlišovací mez elektronového mikroskopu).
Ehm. Pikošou se odehrává pod elektronovým mikroskopem. Hlavní postavy jsou bakterie a viry, které jsou pojmenovány po různých významných kulturních a intelektuálních postavách malmecké historie: např. Edwin, Chrudo, Albína, Xenie, Lumír, Dezider, Jasoň, Frýba, Božetěch, Winifred, Horace, Buddy, Irwin, Geoff, Sonny, Hank, Dorothy, Gogo, Bobo, Cecil, Brutus, Metod, Žužu a podobně. Mikrokamera na mikroskopu snímá mikroklima mikrobů a podrobně a zpomaleně vteřinu po vteřině studuje jejich vztahy, pocity, vjemy, zrození a smrt (takový mikrob leckdy nežije moc dlouho (nebo naopak věčně), ale zase se poměrně rychle množí (u bakterií dělením, u virů transkripcí části DNA/RNA), takže o zlomové momenty není v show nouze – scénáristé jsou, ovšem, postaveni před problém se jmény takových ”cirkulujících“ hrdinů – řeší to mnohdy brilantně např. jmény Žužu IV., Hank VII., Ablína 36, atd. Samozřejmě diváci mohou někoho (případně jeho potomky) z pořadu vyřadit (podáním dezinfekce pikojehlou), zasláním hlasů. Vítězná baterie/vir získá vlastní naučnou publikaci a hlasující s největším množstvím poslaných dat na adresu pořadu získají zajímavé ceny (např. plyšové napodobeniny jejich hrdinů, apod.). Osobně si myslím, že tato šou jistě také stojí za vaši vděčnou pozornost, takže si to nenechte ujít...

Vypnul jsem stanici.
Realita mi nakynula v mozku jako obří houskový knedlík plný temných pórů a pokroucenin. Zavrávoral jsem a sesunul se k zemi. Svaly jako tišší roboti mne s pomalou jistotou donesly po všech končetinách zpět do kóje. Přišla na mne zima, jak se do mé mysli vpáčil jednou zažitý nepříjemný vjem. Vztáhl jsem prsty a k pálivě červeně táhlu na stěně. Ne, tuto dobu ne. To radši znovu polosmrt.
Věděl jsem, co bude následovat...

Následovalo druhých tři sta let hlubokého zmražení.