Takhle jednou v zimě

Jdu si takhle v zimě v lese,
rtuť už spadla pod nulu,
zimou se mé tělo třese,
když v tom spatřím dědulu.

Pod kabátem dlouhým na zem
postavička baňatá,
bílé vousy zkřehlé mrazem,
a čepice huňatá.

Asi mu je taky zima,
tváře rudé od mrazu,
v ruce divnou berlu třímá,
i na ní má námrazu.

A ten děda honem, honem
vesel běhá po lese
a před každým druhým stromem
zmrzlou holí zatřese.

Zvědavý, co dědek kuje,
sleduju ho za bukem
slyším, jak si prozpěvuje
silně s ruským přízvukem:

Vyrostla štíhlá jedlička,
tam mezi modříny,
zelená byla celičká
od jara až do zimy.

Pak však děda náhle ztichnul
a mým směrem vzhlíží,
asi slyšel, jak jsem kýchnul,
už se ke mně blíží.

Rychle uteč, je to blázen
napadne mě ve mžiku,
nohy mám však zmrzlé mrazem
od zadku až k malíku.

A tak se dál tisknu k buku,
děda kolem kličkuje
a pak praví: „Tak co kluku,
už ti zase teplo je?“

Čelist zimou drkotá se,
tvářím se však nevinně
tenhle děda patří, zdá se,
k čtyřprocentní menšině.

Usměje se a pak tleskne,
chraň mě ruka páně!
z nebe třikrát zahřmí, bleskne
a zjeví se sáně.

Rampouch už mi visí z nosu
- tuhé mrazy v lednu.
Než tu pořád klepat kosu
to si radši sednu.

A tak s dědou nasedáme
a sáňky už uhání,
bůhví co se se mnou stane,
mysl už se nebrání.

Náhle mne však něco budí,
budík na mě ječí,
pot na čele ještě studí,
tělo mám jak v křeči.

Zaťukám si na palici,
byl to jen sen, žádnej stress
nejspíš mi jen pod čepici
včera venku Mrazík vlez.