*HAVÁRIE*

Je krátce před devátou hodinou večer, když vyjíždím z teplé garáže do mrazu a sněhové vánice. Ve vrátnici míjím vracejícího se kolegu. Poměry na silnicích prý se rychle zhoršují, hustě sněží a při orkánovém větru se ranní náledí překrývá závějemi!

Stále mohutnější sněhové jazyky mi opravdu dělají starosti, hlavně při pomyšlení na zpáteční cestu. Těch dvacet kilometrů k rodičce mi trvalo půl hodiny! Snad ji zatím už připravili k odjezdu, takže se u nich jen otočím? Každá minuta mi je drahá! Doufal jsem marně. Nečekali prý, že tak rychle přijedu.

Konečně dostává rodička poslední polibek, křížek na čelo, kufříček do ruky a už jí otvírám vpředu dvířka. Ona ale, že si raději vzadu lehne na nosítka. Pomáhám jí a náhle jsem ji poznal. Nu ano! Je to ta mladá porodní asistentka, která u nás v létě absolvovala školní praktikum! Povezu tedy porodní asistentku k jejímu vlastnímu porodu!?

A to se, doktore, stane právě mně, který zná porod jen z instruktážního filmu! Co když se mi tak ještě při tomto počasí rozrodí v autě!? Přepadla mě tréma a představil jsem si své roztřesené ruce před jejím kritickým odborným pohledem..! Jenom to ne! K něčemu takovému vůbec nesmí dojít!

Rozjíždím se do sněhové bouře s odhodláním, že musím projet. Masivně sněží, vidím jen na několik metrů dopředu a nemohu jet tak rychle, jak jsem si původně představoval.

Z okýnka za mnou stále častěji slyším, jak moje svěřenkyně hlasitě naříká. Porod zřejmě postupuje nezadržitelně dál a dělám si starosti, jak to všechno dopadne...

„Myslíte, že bych měl jet rychleji ?“ Neodpoví hned, jen sténá a zhluboka dýchá. „A jak je vám vůbec ?“

Zpátky zazní nečekaně kurážně: „Když nejhůř, tak to holt zvládneme někde v závěji!“
„Vy ale máte obdivuhodný humor!“, já nato. „Nebo si myslíte, že tu vedle mě sedí porodní asistentka?“
„Vedle vás ne, ale za vámi!“ a hned zase naříkavě zhluboka dýchá.

Vyjíždíme právě z lesa, kde nás vysoké stromy tak trochu chránily před nečasem. Ale teď se sněhový vichr opírá do vozu plnou silou. Silnice se ztrácí kdesi v moři sněhových vloček a musím jet víceméně po paměti.

Je už deset hodin a už jsem měl být mnohem dál, než kudy právě projíždím. Kdybych byl v sanitce jen sám a uvízl zde, tak by se nic moc nestalo. Ale ten porod,doktore! Vždyť já jsem vezl můj první POROD! A ta rodička je navíc porodní asistentkou! Můžete si představit jak mi bylo?

Obtížná jízda vyžaduje mou plnou pozornost. Blížím se křižovatce, které říkáme kolébka. Leží v dolince mezi poli. Předpokládám, že bude obzvlášť zavátá a vskutku tomu tak je. Abych jí projel, musím vydatně přidat plyn, ale to byl, doktore, náš konec! Ve středu křižovatky dostane vůz na skrytém náledí smyk a propadne se do sněhem zavátého příkopu!

Je to k vzteku, nejraději bych se vůbec neviděl. Rodička za mnou stále zhluboka dýchá a vzdychá a snad ani nevnímá, že jsme havarovali. Sanitka leží šikmo na boku ve sněhové peřině. Pro jistotu vypínám motor a zapnu blikačku. Jsem v bezvýchodné situaci a mohu se spoléhat pouze na to, že se vrátný dovtípí, že jsem asi někde uvízl a že mi tedy pošle pomoc. Ale pokud to nebude sněhový pluh, tak skončí můj zachránce stejně jako já. Jak se dostat z téhle prekérní situace? Ale jen ať nemusím zakročit jako porodník!! Nikomu bych to nepřál, co jsem prožíval, doktore.

Náhle slyším z okénka vzadu: „Co se děje, že nejedeme dál? Proč jste vypnul motor?“ Šetrně jí vysvětlím, jak jsme ztroskotali v moři sněhu.
V sanitce začíná být chladno. Zapnout motor, abych zatopil ve voze, je nebezpečné, neboť sanitku pokrývá rychle rostoucí závěj a smrt výfukovým plynem by byla jistá…!

„Pojďte si přece ke mně přisednout, musíme se poradit co a jak dál!“, zazní náhle ku mně zezadu. Pootočím se rozpačitě k okénku a ona, jakoby tušila mé obavy, znovu: „No pojďte a nebojte se, zatím ještě rodit nebudu“.

Ven vylezu po čtyřech. Zvenku vypadá sanitka pomalu jako aerodynamické iglu. Když se chci zadními dvířky vsoukat do vozu jako do tunelu, který je ozářen matným stropním světélkem, uvědomím si, že se jen tak snadno nedostanu ven, když se za mnou zaklapnou. Vězím tedy v sanitce jen horní půlkou těla, vstupní dvířka vpravo a boční postranní okénka jsou jako podlaha a na nich leží, zamotaná do přikrývek, má svěřenkyně. Pro konečnou fázi porodu naprosto nemožná situace. Jak to jen skončí?

Pohlédne na mě zkoumavě: „Co chcete teď dělat?“, ale hned se jí obličej zkřiví bolestí tak, že to pociťuji s ní. Schoulí se do klubíčka a pod přikrývkami si hladí břicho. Uvědomuji si, jak jsem pro porod bezradný a absolutně nekompetentní.

„Musíme čekat! Ale než se k nám dostane sněhový pluh, to už nás tu může být o jednoho víc¨, uvědomuji si zoufale nahlas.

Ona však rozvíjí jinou taktiku: „Ne, ne! Jenom pasivně čekat, nic nepomůže. Musí se oddálit konec porodu, protože navíc, nedej bože, když se tak dívám na ty vaše ruce...

„Moje ruce zatím nikomu neublížily“, bráním se. „ A že jsme nyní mou vinou v téhle situaci, toho je mi upřímně líto, Samozřejmě, že udělám vše, co budete chtít!“

„Máte přece v pohotovostní brašně nějaké injekce?“, skočí mi do řeči a přitom znatelně namáhavěji dýchá. Ve slabém stropním světélku vidím, jak je zpocená. Jednou rukou si neustále masíruje břicho, druhou má sevřenou v pěst a podloženou v kříži.

V naší porodnické brašně žádné ampulky nebyly, poněvadž nejsme oprávněni dávat injekce. Ale měl jsem ve voze i brašnu pohotovostního lékaře pro akutní případy a tam přece nějaké injekce musely být!

Jsou tam a jakmile zjistí, že se mezi ampulkami vyskytují takové, které jsou pro ni vhodné, jde potom vše ráz naráz: jsou tam a jakmile zjistí, že se mezi ampulkami vyskytují takové, které jsou pro ni vhodné, jde potom vše ráz naráz: připraví si sama injekci a vstříkne si ji do stehna.

Nechápavě na ni naléhám: „Co to má všechno znamenat, můžete mi to trochu vysvětlit?“

„Máte asi slabou paměť ¨, [/i]řekla mi skoro mateřsky shovívavě. „Před chvílí jste přece slyšel, že je nutno porod maximálně oddálit. A to jsem právě teď provedla. Porodní stahy se utlumí a může se stát, že i usnu. Máte tu dost nepříjemně chladno a tak vás prosím, abyste mě zakryl vším možným, co tu máte. Děkuji vám za všechno, co jste až dosud pro mě udělal a předem ještě za všechno další“, skončí s pousmáním svou krátkou přednášku, překulí se na bok a než se úplně zahrabe pod deky, neopomene zdůraznit: „Ale i tak si pospěšte se vším, co chcete udělat a neztrácejte zbytečně čas! V naší branži totiž nejsou překvapení nikdy vyloučena!“

Je mi zima, musím z vozu, sklapnu dvířka a poskakuji na místě, abych se trochu zahřál. Jak daleko je asi pomoc, pokud vůbec nějakou pro nás vyslali? Bylo to, doktore, něco tak zoufalého…!

Čtvrthodinu po půlnoci zaslechnu slabý hukot motoru, který byl stále silnější. Nafťák! Tedy přece ten pluh? Rozběhnu se naproti. Není to pluh, ale autobus plný lidí, zřejmě druhá směna, která se opožděně vrací domů. Stručně vylíčím autobusákovi naši situaci. Není nic snadnějšího, než vyprostit sanitku autobusem, ale abych s ní dojel do cíle, to by chtělo prorazit mi cestu až do nemocnice.

„Nevím, co na to řeknou lidi.To víš, každý už se vidí bejt brzo doma“, říká mi zdrženlivě můj kolega.

„Snad to ale nebude těžké je přesvědčit o tom, že těch pár kilometrů zajížďky mohou pro své pohodlí v tomto zvláštním případě obětovat!?“, navrhuji. Byli pro to bez výjimky všichni.

Krátce nato stojí sanitka na všech čtyřech a na ocelovém laně za svým obřím zachráncem připravena k odvlečení. Spojovacím okénkem nakouknu do zadní kabiny, abych viděl co se děje s mou pasažérkou. Ta už se mezitím přesunula na nosítka, jen hlava jí vykukuje z přikrývek. V jejím obličeji tuším jakousi úzkost. Dýchá teď jinak než před usnutím, zrychleně a už vůbec ne zhluboka.

Když jsme se rozjeli, navazuji sebejistě na náš předchozí rozhovor: „Jak vidíte, jedeme! Není to pro vás příjemné půlnoční překvapení?“,očekávám její radostnou reakci.

„Je to jistě chvályhodné, ale já mám pro vás také novinku!“, už zase podezřele zrychleně dýchá. Tuším něco nedobrého: „Chcete říct, paní asistentko, že už....??“

Přede mnou se náhle rozzáří brzdová světla autobusu a musím taky prudce zabrzdit.! Kolega vpředu vyskočí z kabiny a běží ke mně.V jeho hlasitém „nemůžu dál, máme strom přes cestu“ téměř zanikla zoufalá odpověď mé pacientky: „Pospěšte si, proboha! Myslím, že….“ dále jí nerozumím ani slovo!
Zřejmě tomu porodu přece jen neuniknu! Bylo to prostě k zbláznění, doktore.

Z autobusu vyběhne několik ženských a zamíří rovnou k nám. Už jsou tu, bubnují na okénko a jak prý se daří paní porodní asistentce, nepotřebuje něco a není jí zima!?

„Vlezte si dovnitř!“, odkazuji je se souhlasným kývnutím hlavy dozadu a naráz mi je trochu lehčeji. Vpředu u autobusu se to začíná hemžit lidmi, asi chtějí odvalit ten strom. A u mě vzadu? Celé klubko žen vysouvá nosítka i s jejich břemenem z auta. Vyskočím a rovnou mezi ně: „Zbláznily jste se, ženské? Co to má znamenat?!“

„Vezměte si brašnu a pojďte do tepla! V té vaší sibiři se přece nedá rodit!“ a ženou si to poklusem k autobusu. Nosítka se jen natřásají a z hromady přikrývek zní mně dobře známý hlas: “Rychle, rychle, pospěšte si!!“

Nezbývá mi nic jiného, než popadnout brašnu a spěchat na „porodní sál“ – širokou poslední lavici v zádi autobusu, kde už pohotové ženy vytvořily svými těly ochranný val, za kterým má přijít s mou pomocí na svět nový světoobčánek! Trémou se mi třesou ruce, když rozbaluji porodnickou brašnu a uvědomuji si, že se na mě dívá tolik kritických ženských očí…!

V následujících minutách šlo k mému údivu všechno zcela hladce. Ale zřejmě i tak jsem si při tom všem asi musel počínat správně, protože mě chválily nejenom ty ženské, ale poděkovala mi i rodička a napravila tak moje narušené sebevědomí.
Novorozeně bylo kluk a spatřilo světlo světa právě, když se autobus znovu rozjížděl.

Nu a od té doby, doktore, normální porod v sanitce? Žádný problém!