Převtělen

Vidím to jak dnes, a trochu teskno je mi,
jak jdeme alejí a ty se usmíváš,
když cestu beru všemi kalužemi,
tehdy, táto, svět byl jenom náš.

Byl podzim voňavý a tenkrát řekl jsi mi,
že stromy nepláčou a umí se jen smát
a listí padá, aby tělo zimy
do měkkého mohlo uléhat.

Pak doma žalud z kapsy vytáhl jsi,
udělal jamku a zasadil ho v zemi,
vzal si mě za ruku a pohladil mi vlasy
tvou dlaň cítím i dnes a hodně teskno je mi.

Je to dvacet let a zdravý strom tu stojí,
možná si mu tehdy dal kus sil,
aby cestu našel skrze chvojí,
aby v chladné zemi neuhnil.

Čas ale nestaví a na nic se neptá,
avšak jenom kousek z tebe vzal,
někdy totiž slyším, jak dub šeptá,
jako by se na mne usmíval.

A tak když mé srdce steskem pálí,
obejmu kmen a ty mě objímáš,
dvacet let se zpátky odkutálí,
jsme spolu, táto, a svět je zase jenom náš.