Poteměla obloha a já vzpomínám

Strom

Zatím je tu jen zem.
Občas tu zaprší, někdy zafouká.
Zatím.
Zatím je tu jen to semínko v dlani cestáře.
On vidí jeho plody podél silnic.
Sází jej stejně jako mnoho dalších k sobě do řádků.
Po několika letech je to již stromek.
Bere rýč, noří do země.
Vydává se s ním podél cesty a hledá pro něj útočiště.
Tak, aby měl dostatek vláhy, chvilky stínu.
Dvě švestky a třešeň, nahoru pak topoly.
Za pár dalších let stromy nabraly na síle, ty co můžou, plodí.
Cestář už nežije.
Koně nahrazují auta, motorky.
Cesty se napřimují, štěrk se mění v asfalt.
A můj kamarád se dožil devatenácti let.
Byl jediným synem.
Rodiče a nejen oni, ho měli moc rádi.
Však se taky snažily, aby mu motorku koupily.
Jezdil s ní krajinou, stromy se jen míhaly.
Jel za mnou.
To bylo kdysi.
V zatáčce byl štěrk.
A Honza to položil.
Do stromu nabořil.
A tam umřel.
Na místě.
Byl jsem tam u toho.
A pak po letech, dostal jsem vztek na ten strom.
Šel jsem domu pro pilu.
Před něj se postavil pilu do ruky.
A řezal, dokud s kvílením nepadl.
Umřel.
Pak si pro mne přišli policisté.
Že prý stromy se neřežou.
A Honzy táta tam zasadil stromeček k mramorovému pomníčku.
Kytky tam vždy měl.
A pak ten pozemek, někomu prodaly.
Stromeček ve vjezdu musel opět k zemi.
Táta už nežije.
Kytky tam nejdou.
Vrata tam mají.
Až jednou přijdou.
Že dálnici staví.