Ve dne snít, v noci bdít...

Pro mě jsou dva druhy snů. Ty první, nikdy neuskutečnitelné, si v hlavě přehrávám každý večer před spaním a říkám si, jak by bylo fajn, kdyby…

… na sebe byli všichni lidé hodní… neexistovali žádní vrahové, násilníci a zloději… má rodina a všichni lidé, které miluji, byli pořád zdraví a šťastní… žili bychom v souladu s přírodou a po celém světě by panoval mír…

A tak dále, a tak dále. Sen o dokonalém světě, který navždy zůstane jen snem. Bohužel.

Jsem hodně velký snílek a jak už říká název –přiznávám, není z mé hlavy, někde jsem jej zaslechla a natolik se mi zalíbil, že se stal mým nevyřčeným heslem, protože mě dokonale vystihuje-, ve dne se schovávám před realitou do své… říkejme tomu bublina a teprve v noci ožívám. Protože kdy jindy snít, než v tuhle dobu? :)

Bavili jsme se o druzích snů. Ty druhé jsou sice těžko uskutečnitelné, ale přesto mi tenoučký hlásek v hlavě našeptává fráze typu A co kdyby…třeba jednou…

To jsou sny o budoucnosti. Ale ty sem raději psát nebudu, protože nevyřčené mají své kouzlo, které by mohly přiznáním ztratit.

Snad každý má svůj sen a to je dobře. Protože sny a touhy nám dávají vůli pokračovat dál, i když to vypadá, že je vše ztraceno, díky nim uvnitř sebe máme něco, k čemu se upínáme v temných chvílích, kdy se zdá, že nám už nic jiného nezbylo. Pokud by se měly zhmotnit, představila bych si je jako malý plamínek plápolající uvnitř nás, který s tím, jak se ke svému vytouženému cíli blížíme, stále roste a roste.
Hlavně jej nesmíme nikdy uhasit :)