Mořský vlk

Stál na přídi lodi a díval se do vln. Začínala velká bouře. Loď se houpala na větších a větších vlnách, černé mraky zakrývaly oblohu. On jen stál a díval se na blesky v dáli. Proudy vody, které nebe vypouštělo, mu nevadily. Pomalu přetékaly přes okraj jeho klobouku. Starého, šedého, promočeného klobouku. V tváři měl až podivný klid na to, co viděl před sebou. Tmavé oči hleděly do mrtvého bodu. Už v nich nebyl ani záblesk života - radosti, bolesti, strachu, nic. Pozvedl koutek úst v úšklebku. Ironie života jej dostala až do tohoto bodu. Nebyla už žádná cesta dál. Tady už to končilo. Po 30ti letech.
Rozbouřené moře již lodí smýkalo ze strany na stranu. Vlny splachovaly z paluby vše, co tam zůstalo. Stál a koukal se do bouře. Už jen obtížně se držel zábradlí. Po chvíli, když šla velká vlna na loď, se pustil.
Osamocená loď se dál kymácela v bouři bez nejmenšího náznaku ztráty.



Probrala se z bezvědomí. Pamatovala se, jak stála na útesu, ruce svázané, pod krkem nůž, který držel ten zapáchající bastard. Čekali na jejího otce. Měl ji zachránit. Poprvé po 30ti letech ho viděla. Nečekala, že bude vypadat tak děsivě. Mořský vlk v celé své kráse. Ale ten bastard, co ji věznil jen aby ho přilákal, nedodržel slib a strčil ji z útesu. Víc už si nepamatuje. Musí ho najít! Musí najít svého otce!!!