Petra

Naslouchat je někdy důležitější a člověku milejší, jak opětovaná slova, kterých je někdy málo, protože se těžce hledají...

Čas odpuštění a smíření, jak libá jsou to slova, však některým lidem tak moc vzdálená.

Někdy jsou osudu pečetny brzy, jiné déle... dopředu nikdy nevíš, co přijde, co stane se, co bude. Někdy zůstávají otázky, proč? Mělo to tak být? Byl už čas? Jak zní poslední věta... lidé, kteří jsou nám blízci, byť třeba jen projdou naším životem zanechají, různě hlubokou, stopu. Čas je lék a vzpomínky s ním.

Do snu křídel, na kterých dalo by se odletět na chvíli pryč.