Diskuzní fórum

* 8. 8. 1922 / + 6.6.2013, spisovatelka, dramatička, sběratelka pohádek a lékárnice. Narodila se v Praze, ale od začátku 50. let žije ve Vrchlabí. Je dcerou spisovatelky Amálie Kutinové, autorky série knih Gabra a Málinka. Napsala Daremné poudačky, Lékárnickou trilogii, hru Jak přišla basa do nebe a desítky dalších knížek pro děti i dospělé.
...

Marie Homolová

Krkonošská spisovatelka Marie Kubátová (73) dopsala už pětačtyřicátou knížku.

Díky jejím poudačkám víme, že Kerkonošáci kalcovali, po chalupách se vařila vopichouka a život je i neni daremnej. Spisovatelské pero stejně jako profesi magistry farmacie převzala po své mamince Amálii Kutinové a za téměř půl století života u paty hor dobyla titulu "regionální autor" ten nejlepší zvuk. Bydlí ve Vrchlabí, kde čekala s mísou koláčků a typickou historkou k nim.

Když umřela moje maminka a v domě bylo smutno, zabušila na dveře naše benecká panímáma: "Máte mouku a máslo? Povidla i tvaroh nesu v batohu." Napekly jsme a byla to ta nejlepší outěcha, od té doby jim říkám "koláče proti teskliuce". Měla je z voňavých beneckých jablek, která celou zimu přebírala, a co jí ve sklepě nahnívalo, z toho dělala povidla. S badyánem, se skořicí. Jak člověk prochází životem, pamatuje si i to, co nabral nosem. Moje apatyka byl svět vůní umělých: kyselina octosalicylová, chlór ... Chemie. A u babičky to mělo přirozené vůně přírody, kolem kamen pytlíčky sušeného bejlí, hub, rozpálené šišky. To byl krásný svět hor a já ho převzala a začala jsem v jeho kouzelném jazyce psát.

Čím vám nejvíc zněl?

Když přišel děda do lékárny a řekl: "Mám náramný škroukání, doktor poudal, jak užívat, ale makovice to nebrala, dejte mi něco narychlo, ať můžu do hospody, čloujek by z tý samoty v posteli voněměl", bylo to, jako by básník promluvil. V takových chvílích a v takovém kraji mě srdce bolí, když oknem z ulice slyším, jak se ztrácí krásná čeština a přichází jazyk jednoduchý, hrubý a kolikrát notně sprostý.

Ten starý krkonošský snad taky nešel pro slovo daleko.

Jistě, o tom nás poučil už Josef Štefan Kubín. Ale v těch slovech není sprostota. Jak říkával pan řídící Buchar: "Když Kerkonošák řekne houno, ani to z huby nezasmerdi. Co čloujek do sebe nabere, musí vydat, aby si to strom moh' vzít zpátky a zasejc rodit, to je holt příroda."

Zvykli jsme si brát vás především jako spisovatelku folklórní, sběratelku poudaček krkonošského regionu. A vy jste přitom napsala mnohem víc ženských příběhů.

Nevím, mám-li to vnímat jako plus, nebo minus. Záleží prostě na míře prožitku. O čem spisovatel píše, to si musí nažít. A ženská si nažije spíš ženské osudy. Jak postupně stárne, mění se jí optika milenky, mámy, babičky, ale já k ní navrch dostala ještě léta strávená ve vrchlabské lékárně za tárou. Tam mi moje ženské vidění přibližovalo osudy mých pacientů. Kolik rodinných dramat vyčte magistra jen z receptů. Přijde stará paní a povídá: "Nechci vás meškat, doktor mi napsal jen opthalmoseptonex. Kdyby tak něco vymylo, do čeho se ty voči koukaly. Cera v nemocnici, zeťák v noci nepřišel, byl na frejích? nebyl?, já ho nezpovídám, zůstala jsem u dětí do rána, dědoj dala vědět po sousedce." Když jsem jí za pár dnů vydávala ordinovaný diazepam, těšila jsem ji: "Na uklidnění, mateřství je nemoc." Babka mrskla krabičkou o zem: "Já že jsem nemocná? Mateřství je, pani, zdraví, a já jsem nevyléčitelně zdravá." Chytla tašku, vnuky a mazala starat se o potřebnou dceru.

Vaše maminka byla z Valašska, vy jste vyrostla v Praze a u Nymburka. Kdy jste se potkala s Krkonošemi?

Za války. Můj muž je rodák z Benecka, poprvé mě k rodičům vedl ukázat pašeráckým stezíčkem, protože jejich chaloupka už byla v Sudetech a my nedostali povolení. Není to nejhezčí vzpomínka a už pro ni bych sudetskou otázku se žádným panem Neubauerem neprojednávala. My, co jsme stará generace, ji neseme bolavě, nám nechala jizvy na duši. Nemáme se za co omlouvat a velice se mně zachoval pan premiér, když toto odmítl. Není s kým o čem mluvit.

Pro jednu cestu pašeráckým chodníčkem?

Ale já Sudety procítila dokonce nadvakrát. Mému muži odřízla čára jeho české Benecko od jádra české země. A moje maminka měla lékárnu v Karlových Varech, kde jsme zažili K. H. Franka. Byla jsem tenkrát takovej vejrosteček smutnej, protože jsem si neměla s kým hrát, všechno kolem mě byl Hitlerjugend, všechno chodilo v bílých ponožkách, pamatuju si bubny, píšťaly, strach a samotu. Jako bychom jen směli čekat za dveřmi. Maminka v třicátých letech žádala o koncesi na lékárnu, ale dostal ji jakýsi Němec. Nikoliv snad fašista, jen takový obyčejný člověk, jenže neměl peníze, proto se dal dohromady s mou maminkou, která v lékárně utopila honoráře za Gabru a Málinku. Když pak dostala opravdu strach, svoji polovinu mu v sedmatřicátém prodala. Nikdy jí nezaplatil, při záboru Sudet narukoval a padl. Roky okupace jsme pak prožili v Křinci u Nymburka, ale mně tehdejší obraz Karlových Varů z duše nezmizel. Já si je nepamatuju jako světové lázně, v mých vzpomínkách zůstaly vroucím kotlem nenávisti, henleinovským burácivým vřídlem.

Proto jste šla po válce jinam?

Krkonoše se mi staly domovem v krajině snů, už když jsme za války chodili s mým mužem dívat se od křineckého kostelíka v polích, je-li vidět jejich panoráma. "Já se po válce vrátím domů," říkával, a tak jsme namísto v Praze či v Karlových Varech doma ve Vrchlabí. Domov je tam, kde nám vyrůstají děti, kde máme práci a trampoty. To není puntík na mapě, ale proces, při němž vrůstáme do prostředí: my se také prorůstali a obráběli navzájem.

Začátkem padesátých let jste našla krkonošský život vykořeněný odsunem. Jak se pak měnil?

Máme tu srovnání dvou měst: Jilemnice a Vrchlabí. Jilemnice problém odsunu Němců nepocítila, zůstala v podstatě stejná. Česká, se svou českou kulturní tradicí. Ale ve Vrchlabí zbyly jen potlučené a vyprázdněné baráky. V jednom z nich jsme ve dvaapadesátém roce dostali s mužem byt i my. Abychom se v něm cítili doma, nastěhovali jsme do něj starý maminčin nábytek. Každá rodina potřebuje centrum securitatis, místečko, kde je jí vespolek dobře. U nás to byl maminčin stůl a její židle, se kterými jsme si naše rodinné hnízdo přenesli sem. Myslím, že stejně tak si přinesl svůj původní domov a svoje návyky každý, kdo se do Vrchlabí v tu dobu nastěhoval. A že lidi přišli odjinud, v každém stavení se pomalu vařila jiná bramboračka.

Místní tradice se tu válkou přetrhla. Proto moje maminka, která přišla za mnou, chtěla vzkřísit starý krkonošský jazyk. Ona byla ten pořádný folklorista, ona chodila po chalupách, ne já. Já toho času tolik neměla, za mnou musely poudačky přijít do lékárny. Ale maminku jako spisovatelku éra Bohumila Říhy vyřadila, proto si našla náhradní chodníček cestou za pohádkou. Říkala: "Šak tu nestraší jen baráky po Němcoj, sú tu aj chalúpečky jak malované." Chodila, přátelila se se starými lidmi, a protože měla chuť dát o nich vědět, posílaly jsme to, co posbírala, do rozhlasu.

Horáci vás brali? Byly jste obě odjinud.

S lidmi, zvláště s těmi po chalupách, jsme vycházely moc dobře, jinak bych nebyla nasbírala ty svazečky pokladů, ke kterým se stále vracím. Ale někdy byla potíž s oficiálními institucemi. Chtěly třeba sepsat text pro žňovou úderku. To nemá se starým folklórem co dělat, vzdorovaly jsme. Nám šlo spíš o to, podívat se na kořeny bytí než dělat agitaci. Ale vadilo také, že jsem byla ještě člověk beze jména a maminka nebyla zrovna ve flóru.

Proč?

Oficiální nařčení v přípise z prokuratury znělo, že "se dopouští vykořisťování krkonošských horáků tím, že zapisuje jejich paměti a jako svoje příspěvky je prodává prostřednictvím své dcery do rozhlasu". Když jsem se pak ohradila: "Pane prokurátore, my neděláme nic jiného než Josef Štefan Kubín," odpověděl: "Případ soudruha Kubína nebudeme vyšetřovat, ten není z našeho okresu."

A my se jen snažily, aby zdejší lidé zase zkrkonošštěli. Aby pochopili, jaký tu je genius loci, zabydleli se, ztotožnili s krajinou, pocítili, co je slovo: domov.

Šlo to těžko?

Dost těžko. Vztah k regionu zůstal a neměnil se v Jilemnici, jenže tady, ve Vrchlabí, jsme se stávali Kerkonošáky uměle. Pokud naše zkušenost sahá, vraceli se sem sice lidé zdejších kořenů -- i můj muž byl původem horák a takových tu najdete hodně -- ale přece jen Vrchlabí vždycky mělo městštější a modernější ráz než tradičnější Jilemnice. U nás se lokálpatriotismus musel teprve vytvářet, navíc je tu hodně továren a člověk fabrický je jiný než zemědělec. Není rukama v hlíně, není svázaný s hroudou, kterou jeho předkové opatrovali.

Je to dodnes znát?

Je. Vrchlabí se víc otevírá turistům, Jilemnice myslí víc na svoje: mají výbornou nemocnici, kvete jim kultura, pracuje divadelní soubor, další je ve Vysokém nad Jizerou. U nás ne. Tady se dlouho a bolestně privatizuje poliklinika, tady se nemyslí na Vrchlabáky, ale na ty, kteří projíždějí. V tom je nezakořeněnost tohoto města z časů před půlstoletím.

Proč jste se k těm časům jako spisovatelka moc nevracela?

Ale já se vracím, po svém. V poslední knížce, Zpověď ježibaby, se přes dlouhý předěl času přátelím s postavou botaničky Josefiny Kablíkové. A její příběh je vlastně mou touhou po císařpánském klimatu, kdy národní tolerance byla samozřejmostí. Kdy čeští malíři Mánesové chodili k vrchlabské tetě Josefce a nepřipadalo jim divné, že je Němka, protože to nevnímala ani ona.

Kde jste ji natrefila?

Za nočních služeb v lékárně si člověk rád povídá s duchy domu. A paní Kablíková ke mně scházela z horního patra, kde mívali byt, aby si se mnou povídala o sušeném bejlí. O bylinkách, které vlastně ona uvedla do povědomí Evropy.

Když ji člověk pětadvacet let slyší noc co noc, přijme ji za svou. Neříkala jsem jí bílá paní, ale má zelená paní. V muzeu po ní zbyly herbáře, já se po nich pokoukala, i po těch jejích bylinkách, prochodila jsem lokality, kde je asi mohla najít.

Začátkem minulého století si vzala Čecha, vrchlabského lékárníka, a bylo to takové rakouské manželství. Ona -- dcera německého fabrikanta, on -- synek ze mlejna od Poděbrad. On měl vášeň pro apatyku a neměl peníze, ona je měla, a tak se pokojně spojili dva cenní lidé, díky kterým tu vznikla lékárna na skutečně nebývalé úrovni. A tato Josefina Kablíková kdysi obrátila svůj salón, jaký maloměstské dámy obvykle vedly pro kávové dýchánky, v zájezdní hospodu evropských botaniků. Ač rodem Němka, otevřela ho i české přírodovědě, a nejen jí. I českým kumštýřům, jmenovitě rodině Mánesových. Kablíkovi neměli děti, proto ona všechnu svou mateřskou lásku obrátila na bylinky, které vnesla i do té kumštýřské společnosti. K tetě Josefce se malíři chodili najíst a ona je pak vodila po horách -- možná odtud je láska Josefa Mánesa ke kytičkám.

Bejlí benecké panímámy, Josefína Kablíková, starodávný přírodní receptář, o kterém jste psala disertační práci. Věříte na bylinky?

Moc ne. Jsem apatykářka a vím, jak přesně se s léky musí nakládat. Mou vírou jsou titrované míry, a bylinkářské receptáře pracují s čímsi příliš neurčitým: hrst, špetka, kozí dojánek. Vděčně vzpomínám na všechny ty babky, které po staletí nemocným nabízely naději, ale dnešní čas už se přelil jinam.

A v tomto krkonošském regionu o bylinkách už vůbec mluvit nebudu. Jsme přírodní park, měl by zůstat uchráněný.

To zní jako hlas ekologa.

Vychovala mě přírodovědecká fakulta a tady žijeme v krajině, která stůně. Nejsem ekolog, jsem řadový venkovský apatykář, léta jsem odsloužila ve vrchlabské lékárně, jako krajánek jsem obešla i malé apatyky ve Špindlerově Mlýně, v Maršově. A když člověk cítí za zády umírat lesy, nakonec se do ekologických debat nějak zamotá. Ale nechci je spojovat s mým spisováním.

Proč? Před třemi lety jste vydala Baladu o Sněžce, kterou jste dlouho předtím psala právě na obranu téhle hory, často vás bylo slyšet i jinde. Ztrácíte bojovnost?

Ne, osud Sněžky mi není lhostejný ani dnes. Příliš dlouho jsme žily jako sousedky, ona je kus mého dnešního domova, o který mám starost. Ale knížka začala vznikat v době, kdy spisovatelé suplovali hlas národa, protože kdo jiný to tenkrát mohl dělat? Teď je ten čas pryč, rozdělme si konečně svá teritoria. Tím mým je fantazie, poetika, příběhy, poudačky, na tomto poli já snad umím pracovat, ale nechci už vstupovat tam, kde jsem laik. Cit a odbornost nejsou totéž, o tom jako apatykářka hodně vím. Odborné problémy nechme profesionálům, na mém spisování zůstává mluvit o kráse našeho světa, který stojí za to zachránit.

Je tohle jediný důvod, proč píšete dál?

Jsem už zvyklá putovat životem nadvakrát, za dne v realitě a podruhé v krajině snů, opřena perem o papír. O to je snad spisovatel bohatší, že prožívá všechno nadvakrát, v realitě za sebe a podruhé s knižním hrdinou, kterého stvořil. Ten snový hrdina je na tom hůř, vždyť nese poutnický ranec i za ty živé, jež za dne potkával, za ty zranitelné. Za ně hledá, kudy se dát ... V pohádkách sedává na rozcestí dědeček a za buchtu z rance uděluje princům i Honzům rady, kudy do světa za štěstím. Spisovatel je pro své hrdiny také dědečkem na rozcestí, jenže nemá v čarovné mošně ubrousky, které se prostírají k hostině, ani obušky na darebáky. Má jen svou zkušenost s tíhou člověčiny a za tu svět buchtu z rance neudílí. Spíš než výběrčím buchet je spisovatel prosebníčkem: lidi, postůjte a poslyšte, k čemu jsem se i za vás domudroval.

Vy jste se domudrovala s pomocí starých Krkonoš. Kdyby
se teď do nich sběratel vydal, našel by z nich ještě něco?

Sotva. Už se vyměnily generace. My jsme přišli počátkem padesátých let a naši pamětníci byli sedmdesátníci. Kdybych dnes chtěla někoho najít, musela bych za ním na hřbitov. Víc pravého folklóru snad žije na Moravě, ale Krkonoše jsou chodník Evropy. Najdete tu jediné stopy -- výtvarné. Zařízení chalup pořád ještě ukazuje, jak se starý Krkonošák miloval se svou krajinou, leckde zůstaly lomenice, jarmary, truhly, ba i formička, kterou ještě moje panímáma dělala sličné půlliberky másla. Jenže panímáma není a tu formičku po ní mám už jen pro parádu. A přitom je v ní pořád její pravost. Léta jsem nemohla vandrovat světem, vandrovala jsem aspoň po muzeích mého regionu a povídala si s muzejními vitrínami. A když jdete kolem těch věcí, najednou vidíte, jak kulturní byli lidé před námi. Jak krásný byl jejich nábytek, interiéry, textilie, čepce a kolik lidské síly v sobě podržely. Pan doktor Mahler mluví o katedrále, ale nemusíte jít až k ní. I v těch malých stopách se dá nabrat vědomí důstojného života.

zdroj: časopis Reflex
© jedinak.cz

V bezpečí mezi lidmi - rozhovor

Slovník české literatury