Jsou cesty, který znáš z paměti

z cyklu Stínokraj
» autor: panK.
Jedeme do Ústí. Po staré silnici přes Kolín, Nymburk, Mělník a nějaká další města. Táta má všechna ta jména v hlavě. Občas nějaké řekne nahlas a já si říkám, co takový název znamená. Zatím jsme ještě nikdy nebloudili, divím se, jak si to všechno dokáže pamatovat. Trochu mě štve brácha, jak se cpe mezi přední sedačky, aby mu něco neuteklo. Nejradši by seděl vepředu, ale to dnes nejde. Máma totiž veze na klíně velikonočního beránka. Krásného beránka se žlutými kudrnami z máslového krému. Místo očí má rozinky a okolo krku červenou pentli.

"Za jak dlouho tam budeme?"
"Ještě nějakou dobu pojedeme, snad se nezamotáme v Mělníku. Jsou tam nějaký objížďky, všude je to rozkopaný. Koukejte, tohle je Labe."

Pak je chvíli ticho. Představuji si, jaké to bude, až přijedeme. Děda s babičkou nás budou vyhlížet a přijdou nám naproti, aby nás přivítali a pomohli nám s věcmi, co naši vezou. Všichni budou mluvit nahlas a smát se. Pak si budou povídat a já s bráchou půjdu do altánu v zahradě a třeba nám děda půjčí vzduchovku. Spíš teda bráchovi.

"Podívejte, jak je tady všechno napřed. Támhle kvete zlatý déšť."
"A proč se tomu říká zlatý déšť, mami? Vždyť je to keř a je spíš žlutej."
"Prostě se tomu tak říká."
Obloha byla najednou černá a mezi mraky zasvitlo slunce. Ty žluté keře najednou opravdu vypadaly jako ze zlata.
"Bude asi pršet, je to jak na apríla."
Už jsem se nechtěl ptát, co je to apríl. Je to asi, když prší a svítí slunce, ale proč apríl...

Začalo hustě chumelit, projížděli jsme zrovna nějakou vesnicí s velikonoční výzdobou. Po chodnících vedle silnice utíkali nějací lidé, kteří měli na sobě jen lehké oblečení a sníh se jim lepil do vlasů.
"Jé, sníh! Budeme se moci koulovat."
"Dej pokoj s koulováním!"
V autě bylo teplo a mně se líbilo, jak se z černých mraků sype sníh.
Je po přeháňce, cesta pořád nekončí.
"Za jak dlouho tam budeme?"
"Za chvíli budeme v Roudnici. Hele, támhle je Říp!"
"Hora Říp, a přitom je to jen kopec."
"A u Roudnice je Terezín, tam jsme byli kdysi s dědou."
Vzpomínám si na to. Všichni byli ten den nějak zvláštně hodní. Možná smutní a milí. Taky si vzpomínám na tu záplavu malých červených brouků u jednoho stromu před vchodem do Terezína, vypadala jako krev.

Přibývá železnic a taky jsem zahlédl několik šífů. Starých a utahaných lodí, které vypadají skoro jako vory. Stojíme u přejezdu a počítáme vagóny. Ztrácím se někde po desátém, přecházejí mě oči. Dál jedeme údolím Labe pod železničním náspem a pod Střekovem už si obouvám boty.
Tipů: 2
» 22.11.26
» komentářů: 0
» čteno: 5(1)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Stínokraj

© 2011 - 2026 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku