Danielce

Danielce

Vím a pamatuji si přesně včerejší noc...
Před 32lety...
Už večer mě strašně bolely záda...
Tušila jsem, že se chvíle zrození blíží.
Vždyť u druhého dítěte je matka profík...
Opět noc plná bolesti...
Ráno, dnes přišlo dříve...
Ani na zpěv kohouta jsi nepočkala...
Za tmy jsme usedali do sousedového auta...
On už zrozeni své holčičky měl za sebou...
Prožíval ty nejkrásnější chvíle v životě...
Dovezl nás oba, vlastně tři, do porodnice
a odjel do práce držet palečky,
ať nám vše dobře dopadne...
Měli jsme objednaný porodní pokoj, jen pro nás tři...
Právě všichni vstávali do práce...
Jen tvého tátu vyhnali z nemocnice zpátky
domu, že prý ven ještě nepospícháš...
Lehce jsem z toho byla nervózní...
Chtěla jsem jej mít u sebe,
aspoň u jednoho porodu,
když prvý pokus nevyšel...
Byla jsem vděčná za klid,
za pokoj, kde nikdo cizí nekřičí...
Za místnost, kde jsem nemusela do poslední
chvíle ležet napojená na ozvy dítěte,
kde mě kontrolovala jen jedna sestřička
a doktorka,
ne celá nemocnice,
jestli jsme v pořádku ...
Čas ubíhal docela rychle,
tak rychle,
že jsem začala mít strach,
jestli tvůj táta neprošvihne,
pro nás poslední šanci,
být u tvého zrození...
Pořád ještě totiž čekal doma u telefonu...
Konečně se sestřičce podařilo dovolat...
Hovor zněl jasně a stručně...
Pospěšte si...
Ještě, že jsme měli tolik obětavých sousedu...
Rychlost, to bylo téma rána dne 14.10.1994...
Jak se říká...
Za minutu dvanáct a táta byl s námi ...
Přišel právě v čas.
Byla jsi tak netrpělivá,
konečně zhlédnout nás oba...
Táta si stoupl vedle, chytil mě za ruku,
já stiskla bolestí pevně jeho dlaň
a poslouchali jsme sestřičku,
kdy tlačit a kdy ne,
aby porod proběhl bez komplikací...
Podařilo se ...
Jen jsme slyšeli otázku...
,,Co máte doma? "
Chlapečka nebo holčičku...
My odpověděli...
,,Chlapečka"...
Pak zněla jejich odpověď...
,,Tak teď máte páreček"...
Plakali jsme...
V 6:40 jsi spatřila tento svět...
Položili tě na mně, byla jsi tak růžová ...
Vlásky mě šimraly na bradě...
Na tvářičce jsi měla snad rozsypanou celou krupičku...
Na to jak jsi byla malinká, bříško jsi měla napapané...
Tvé dlouhé řasy na mě mrkaly,
oči koukaly a ústa už tehdy špulila,
snad první tiché slůvko...
Máma...
Plakali jsme oba...
Štěstím...
A co ve slově štěstím bylo zahrnuto...
Přítomnost nás třech u zrození,
zdravíčko,
a láska,
která trojici spojovala...