Polo-pragmatická anatomie samoty

Samota je absence lidství. Neskrývají se v ní žádné emoce. Žádné vzruchy. Sluch, čich i zrak se stávají zbytečnými, protože kromě záladního pudu sebezáchovy a udržení našeho shluku buněk pohromadě a naživu nepřinášejí žádné informace, o které by mozek mohl jevit zájem. Emoce postrádají funkci, protože namísto jejich výměny s jinými lidskými bytostmi se jedná pouze o ozvěnu nitra, vyvolanou sebou samotnou. Tato ozvěna v průběhu dne narazí na různé vzpomínky, kterých se dotkne, vyvolá záchvěv (povětšinou trapnosti, nebo nostalgie) a zase letí k druhému konci jeskyně. Také rozdíl mezi negativními a pozitivními emocemi se ztrácí, neboť zatímco v přirozeném životě nás mají tyto pocity řídit, odrazovat nás od špatného a lákat k tomu dobrému, v osamocení nás nemají kam vést. Chvílím radosti se zkrátí expirační doba natolik, že působí spíše úlek s koutky o pár úhlových stupňů nahoru a ani smutek se nemá na čem krmit. Není totiž z čeho být smutný.

Samota nemá žádný děj, stejně tak jako ticho nemá žádný zvuk. Nelze si vzpomenout, zda začala včera, nebo před měsícem a nelze určit, kdy skončí, nebo zdali konec má. Je to nedefinovatelný, a pro sociální bytost kterou člověk je, neuchopitelný stav. Dnešní den zítra ráno nezanechá stopy, ani vzpomínky. Jediný důkaz, že se čas posunul jsou neustále měnící se čísla na digitálních displejích všude kolem nás a plnící se odpadkový koš.

Samota je stav nejbližší smrti, který lze poznat zaživa.