Ticho bez ozvěny

Ticho bez ozvěny

Je tady ticho...

S posledním nábytkem si paní ozvěna
hraje na schovávanou...

Vůně prázdného bytu je podobná té,
kterou jsem znala od dětství...

Ještě, že nás ten kratičký déšť vyhnal ze dvora...

Vzpomínali jsme na staré lavičce,
jak se na dvoře dobře sedí...

Asi ta lavička, na které sedávali naši předci,
ukrývá nějaké kouzlo...

Krátkou odpolední siestu, rozřešil déšť...

Jako by nás chtěl na vzpomínky přesunout
do míst, kde už jsme jako rodina dlouho
neseděli...

Třeba moje máma a táta chtěli vidět svá
pravnoučata...

Bylo to zvláštní pozdní odpoledne...

Vzpomínali jsme, jak jsme se u nich scházeli,
jak se v kuchyni dobře sedělo...

Najednou probliklo světlo, které nikdy neblikalo.

Nastal moment, který nám všem naznačil,
že jsme tady pohromadě všichni,
i ti, kteří už museli odejít z tohoto světa dřív...

Vnoučata ani nedýchala,
my se radovali,
že jsme opět spolu...