Mezi

Mezi

Mezi patry prosvítá světlo.

Pavučina visí ve škvíře,
zatím bez pavouka...
Kde by se tam vzal,
ani moucha, ani komár
nemá zájem o takový domov...

Odklízíme snad poslední kontejner bordelu...

Vždycky říkáme, že je poslední...

Hrubé omítky se těší na svůj nový ohoz...
Už teď místnosti prohlédly...

Pořád jsme ještě někde v půlce dění...

Ještě chybí toho tolik udělat...
Dochází i jiné prostředky...

Dcerka je odvážná.
Zatím bojuje sama.
Bourá, odváží, platí...

Neznám žádnou mladou slečnu v okolí,
která by se sama pustila do přestavby
starého domu...

Spousta lidí nevěří, že to dá...

Tato negace ji ale posiluje.
Provází jí tolik let odříkání
a tolik ještě bude,
než to všechno splatí...

Už jsme kolikrát přemýšleli
a myšlenky zaháněli,
co by, kdyby...

Vždycky mi řekla:
...Neboj mami, já to dám,
jsem přece pekařova pravnučka...
...Jsem silná, i když někdy bolavá...

Ano, bolavá na duši.
I ty mozoly a puchýře prý občas bolí...

A záda, o těch ani nemluvím,
taková nitěnka, bodejť by né...

I chlapi mají problém unést stejně naplněný kybel suti...

A těch kontejnerů, co sama naložila...

Včera snad byl ten opravdu poslední...

Taky jsem lehce přiložila ruku k dílu,
i když mě vyháněla...

Zametla jsem aspoň sklep...

Byla to poslední místnost,
kde přes díry propadl poslední bordel ze
stavby...

Sklep mi připomněl minulost...

Kdysi v něm každý z rodiny měl svůj kout...

Takže tři komůrky, pro tři rodiny...

V koutě spí staré čerpadlo napojené na studnu...
Čeká, až dostane povel,
pokropit na nové zahrádce čerstvou zeleninu
a bylinky...

V jedné komůrce ještě zůstal otvor,
kterým se partyzáni protáhovali do sklepa
a schovávali se před Němci,
když si přišli k dědovi pro chleba...

Tolik dědeček riskoval...
Slzy mám v očích,
tak bych si jej přála obejmout
a poděkovat za vše...

Tak snad jednou aspoň u té díry,
co se psaly dějiny dám cedulku
s jeho jménem a slovem.
...Děkuji...