Pořád někde tady

U starého mostku
roste bez.

Každým rokem
o kousek víc vyrůstá
z vlastního stínu.

Jsou místa,
která si člověka nepřivolají,
a přesto ho zdrží.

Právě tady by ses rozhlédl.

Ne kvůli mostku.
Ani kvůli bezu.

Spíš proto,
že jsi viděl něco zvláštního
skoro ve všem.

Jednou to byl střep na cestě.
Jindy kámen,
v němž jsi hledal trilobita.

Někdy to bylo tak nepatrné,
že jsem to zahlédla
až díky tobě.

Krok se mi zpomalil.

Člověk si některé zvyky
vypůjčí od druhých
a vrací je velmi nerad.

Potok pod mostkem
nesl pár listů.

Zastavila jsem se.

A na okamžik čekala,
že k tomu něco řekneš.

Nevím co.

Možná jen,
že svět se umí na chvíli
ztišit.

Ne velká slova.
Ne rady.

Ten způsob,
jak sis všiml něčeho malého
a udělal tomu místo.

Večer se pomalu usazoval
na louce za potokem.

A já si najednou uvědomila,

že některé lidi
nenosíme v paměti.

Nosíme je ve způsobu,
jakým se díváme na svět.

Proto mi někdy připadá,
že jdeš kus cesty přede mnou.

Jen tě nevidím.