Kousek oblohy

Kdybych ti měla vyprávět
o tom, co k tobě cítím,

nevydám se do měst.
Ani mezi lidi.

Šla bych tam,
kde začínají stráně
a končí hluk.

Nechala vítr,
aby mi rozčesal myšlenky.

A mraky,
ať odnesou všechno,
co není důležité.

Pak vystoupala
až k místům,
kde se orli mění v tečky
a lidské starosti
ztrácejí váhu.

Vypůjčila si od oblohy šířku.
Od hor klid.
Od slunce hrst zlata
pro chladnější dny.

Potom bych sestoupila dolů.
Do údolí.

Tam, kde voda
po staletí nachází cestu
i mezi kameny.

Od potoka se naučila vytrvalosti.
Od mechu tichosti.
A od kapradin
umění růst
i ve stínu.

K večeru bych došla
na rozkvetlou louku.

Ulehla do trávy.
Dívala se,
jak se první hvězdy
jedna po druhé
rozsvěcují nad krajinou.

A pochopila,
že krása není ve věcech,
které trvají navždy,

ale v těch,
které se každý den znovu rodí.

Poté bych se vrátila.
S prázdnýma rukama.

A přece bohatší než ráno.

Sedla si vedle tebe
a nic velkého neřekla.

Jen ti nabídla
kousek oblohy,
trochu horského větru,
několik kapek z potoka
a tiché světlo hvězd.

Protože láska,
když je opravdová,
nechce vlastnit svět.

Touží se o něj podělit.