... měl jsem? II.

Prý tady už byla, ale byl jsem mimo. Nejspíš jí to moc zdramatizoval. Upřímně jsem ale rád, že jí to řekl, že je tady. Jako každej, jsem nerad za „ potřebnýho“, ale přece jen,někdy potřebujete ty správný oči a někdy i víc. Není to zase taková hrůza, ale pořád tady trčím. Nevypadá to, že bych měl nástup do služby za malou chvíli. Ale je fajn, že je tady, někdy. Přijde většinou až večer, nějak si to domluvila. Nechce tu nikoho potkat? Nejspíš. Dokonce i můj největší kamarád se tu objevil, jenže ten spíš sondoval jestli sem chodí, ona. Bože, pořád abych byl ve střehu. Kamarád? Kdy ho to přejde? Přešlo by to mne? Pro ni? Nechtěl bych. Opravdu!

Skvěle, vidím ji za denního světla. Jenže nic skvělého netrvá dlouho. Vrazil sem můj velící. Byla v sekundě pryč. Samozřejmě. Některý chvíle, který si moc přejete, o který stojíte a dal byste za ně kdoví co, tak hodnota těhle chvil je teda silná proměnná. Byl bych fakt rád, před tím. Teď?
Hodně bych to zvažoval. Není první, možná jen poslední a nebo úplně?
Jsou precizní, jen nevím, co zrovna tady hledaj. Čekal jsem rozbory kapalin, co do mne pořád lejou a ostrost jehel ve mně. Pochopitelně všechno chápu.

„Nemohla tu zůstat, pochop“ chtěl znít tak nějak lidsky. Ale moc mu to nešlo. Není tvoje, je někoho jinýho, to nejde. Nemysli si, že oni už ji taky neprověřili.
„Stop“. I tohle slovo mne pořád ještě stojí dost. A to se prý kondice vrací.

„Já to všechno beru, ale nech si ty moralistní řeči. Doufám, že oni, nešli do takový hloubky, a Ty už vůbec ne. Sestřih mám v normě, vypadám jak vypadám a doufám, že to bude chvilka. Pokud bys chtěl najít méně vhodnou chvilku, myslím, že by ses musel hodně snažit.“
Jen dokončil větu, vrhnula se celá suita dovnitř. Proslov, fotky, sestry, doktoři, dokonce Mike s Timem a samozřejmě ON. Opravdu přiletěl kvůli mně? To se zdá až skoro nemožný. Špička našeho i jejich velení, otravný fotograf, patosu opravdu víc než bych si přál.

Co bych za tohle dal dřív? Kdy? Zkrátka dřív. JO, jsem nejspíš jedinej u nás. V týhle zemi, jo, určitě. Byla to práce, moje práce, vyšla. Nikdy by mne nenapadlo, že můžu dostat takovýhle ocenění za akci, kde jsem vlastně ani nebyl, tedy původně, úředně. Nějak se to mezi dobou nejspíš profláklo a najednou to byla společná akce. Ale jo, jsem rád, samozřejmě. Takovou by chtěl nejspíš každej z nás. Malá stužka na uniformě. Krabička v trezoru. Plíšek, kterej má pro lidi jako já hodnotu. Ne v penězích, nejsem sběratel. Plíšek, kterej Vám bude malej kousek Vašeho života pořád připomínat. JO, ale už to stačí.

Nejsem hrdina na první stránky. Přece mne nebudou fotit zblízka. Ano, velení si všimlo a nejspíš proto fotograf nějak obrátil objektiv na stranu předávající, sestru a doktora. Určitě mu to venku ještě promažou.

Někdy mám ty otravný doktory rád. Třeba teď, velice šikovně všechny vyšoupnul ven, určitě klid potřebuju. Trochu to všechno vstřebat. Ani jsem si to vlastně neprohlídnul, Jirka jej odnesl do práce do trezoru. JO, pak se kouknu. Potom…

Vzpomínám si na jeho první slova, „ budeš v pořádku“. Kdy? Dělám co mám, výsledky ale nejspíš nejsou, takový jako čekali. Nebo tak rychlý jak čekali. Samozřejmě, že to nevzdám, na výsluhu už to mám dávno, ale nejsem starej, přece. Nejsem! Dám to, dám! To si pište. Všichni!

Kluci kolem mne by snad mohli být i moji. Některý jsou na tom mnohem, mnohem hůř, nevratně. Nechci nikoho soudit, ani nemůžu. Někdy ale averzi k superoptimismu u personálu taky chápu tak jako oni. Jejich život už zkrátka nebude takovej jako před tím. Nikdy! Bude jinej, a na to je potřeba si zvyknout, nemyslete, to je těžký. Pro lidi jako jsme my, taky. Neříkám, že nemožný, ale těžký, to jo. Navíc mnoho z nich nemá ji. Tu, která je s nima. Ne pořád, ale je. Proč to tady píšu? Taky jsem neměl vždycky takový. Opustily mne pro jiný věci, jsem taky jinej, ale ty kluky chápu. Je to těžký. Někdy fakt jo.

Vzpomněl si tenkrát na to letadlo, mladí, dobrodružství v očích, peníze na účtech…Ne, tady nikdo z nich není, teda nejspíš, tak moc si je tenkrát neprohlížel. Možná někdo z nich už není ani tady. Vždycky je to jiný, pro peníze to u něj nebylo nikdy. Je dobrý je mít. Nejsou cíl, a ten je? Kam se to ubírají myšlenky. Moc dlouhý klid na lůžku ve stínu stromů a v dálce poklidné šumění vody, to teda může být nebezpečný.

Konečně, přeplaval snad celej svět několikrát kolem dokola, navzpíral váhu několika kompletních jednotek - nejmíň , uběhl cestu k nejbližší planetě, v tom lese si tykal s každým stromem, potkával známé veverky, snad i mravence. Nekonečný, ale ne, právě to skončilo. Dnes, opravdu. Snaživý kapitán mu odnesl věci do auta, nechtěl žádný loučení, protože to… zkrátka nechtěl. Stejně na něj pár „ rehabilitujících“ čekalo venku. Ne, tohle nechtěl. Není hvězda a nikdy nechtěl být.

Kluk mu vynesl tašku nahoru, ne, víc nechce, opravdu, ano vyřídit i generálovi. Přesně a pokud možno doslovně. Jo, tak ne, samozřejmě, tohle mu kluk říct nemůže. Ano, zavolá mu, osobně. Jistě je se vším spokojen, nic už nepotřebuje, opravdu nic. Kdy už ten kluk pochopí, že nechce odemykat před ním? Konečně. Položil prst na zámek, všude sterilně čisto. Skříň prázdná, koupelna…Na lince nechala hrnek.

Šel pomalu k lince …umyje ho…je v něm čaj…teplý, mátový? Sakra, kde je? Ve dveřích.

Kdyby viděl tohle ráno. Všechno pro jistotu sbalila, dala do kufrů do komory na chodbě. Co kdyby,,,tady chtěl být sám.

Asi ne, přinese si to zpátky. JO! Možná, že byl přes rok pryč, ale sílu má i v druhé ruce, kterou ji obejmul. Ne, je tady, zpátky.
---

Je sice doma, ale ještě to chce trochu času. Zase. Potichu a skoro neslyšně vstal, šel do koupelny. Nasypal do sebe nějakou chemii, chvilku čekal, jestli to náhodou nepomůže, nejspíš moc ne. Vyšel do pokoje a sesunul se do sedačky. Nebude ji budit, stejně on už neusne. Potichu přišla k němu, obložila mu ruku ručníky a ledovými obklady.

Vymrštila se z postele hned jak za ním zaklaply dveře do koupelny a čekala. Měla připravenu teplou i chladivou verzi, protože někdy pomůže to, jindy zase ono.

Takže?
Měl jsem?
Samozřejmě
ANO!!!

P.S.
Nikdy se nevzdávejte!!!