Mezi nebem a duší

Zdravím Tě človíčku mravenečku. Proč mravenečku? Má to býti snad dehonestace?! Ale kdeže, vždyť jsme jako oni. Běháme na své rutinní denní cestě od místa k místu a pomyslnými tykadly si říkáme „Ahoj, já jedu na Palmovku“ a je mu odpovězeno, „To si klidně jeď, ale já pospíchám do Botanické zahrady“. Tak jo, mravenečky máme, jedeme dál.
Je vlastně úplně jedno, kdo je naším Prostředníkem mezi nebem a duší naší. Je to nějaká forma boha? Je to snad Ježíš, Panenka Marie, andělé strážní, světci, Budha a karma, Matka Příroda nebo sám vesmír?
Ono je to jedno, není? Je. Důležité je naše kolektivní vědomí a náš duše cit, že něco je. A ono je. To jen naše ego se emancipovalo tak, že se cítíme na té naší zelenomodré kulatině obry býti. Jak nás vidí ona? Jsme podle ní opravdu giganti, co ji zkrotí? Bylo by bláhové si to myslet. Jsme ti mravenci, co si říkají, kam jdou. A pouze zelenomodrá kulatina nám buď požehná, anebo řekne konec, máš to spočítané a zamáčkne nás. Ti z nás, kdo přijímáme některou z výše (ne)uvedených autorit toto víme. Cítíme, že něco mezi naší duší a mimo naši zelenomodrou kulatinu je. Tak si to nikdy nenechme vzít i kdyby sám král Škarohlíd lejstro zákonné na to vydal. O tomto citu nikdy nepochybujme. Naopak, hýčkejme si ho jako to nejvzácnější zlato.
Mravenci jsme začali, mravenci i skončíme. Na závěr se rozloučím citátem moudrého Mravenculi:
„Ten největší z nejmenších mravenců je ten, který své ego nechal na stromě“.