Sobí údolí

V údolí, kde se ráno rodí z tichých vloček,
stálo stádo sobů, oči mířily až nad obláček.
Kraj jim dával světlo, mech jim dával klid,
ale oni chtěli dál - tam, kde má být víc.

Voda z horských pramenů jim nabízela sílu,
vítr nesl příběhy o pokoji, o míru.
Jenže sobi slyšeli jen ozvěnu svých přání,
a přehlíželi dary, co už tu měli k mání.

A tak běželi dál, i když měli vše,
za snem, co se rozpadá, když se k němu jde.
Nevšimli si tepla, co jim osud nes’,
ani stop, co tiše vedly zpátky přes ten les.
V údolí tichém, kde pravda v ledu spí,
nejblíž je to, co člověk nevidí.

Jednou přišla noc, delší než kdy dřív,
a sobi stáli sami, bez slov, bez nadějí svých.
Hledali dál to, co nikdy nenašli,
a nevěděli, že to nosí v sobích dlaních vlastní.

A starý sob jim řekl: „Kdo kouká jen dál,
mine to, co hledá, stojící opodál.
Kdo přehlíží dary, co mu život dává,
tomu i nejjasnější hvězda jednou padá.“

A tak stádo stálo, poprvé bez spěchu,
a v bílým sněhu našlo stopu k vlastnímu břehu.
Už nehledali dál, jen tiše stáli,
a pochopili věci, co dřív nepoznali.
V údolí tichém, kde pravda v ledu spí,
největší dar je blízko - a přesto ho nevidí.