Veselé Velikonoce!

Na Velikonoce u tety jsem se vždycky těšil. Její dům byl jako z jiného světa. Rozlehlé, tiché sídlo akademické malířky, kde se ve vzduchu mísila vůně terpentýnu, starého dřeva a drahých vín. Teta měla ve stáří slabost pro mladé talenty, každý víkend se u ní scházela skupina umělců, kterým předávala své zkušenosti i pohled na svět a na život.

Když jsem dorazil, v jídelně už praskal oheň v krbu, který byl postaven nezvykle uprostřed místnosti na čtyřech pilířích, a spravedlivě rozděloval teplo do všech stran. Všichni byli zabráni do práce. Procházel jsem s tetou mezi stojany s malířskými plátny, a u jednoho jsem by nucen zastavit se déle. Slečna Veronika, vyzbrojena sklenicí Tequily Sunrise, právě dokončovala obraz, který dostal zvláštní jméno "Stárnoucí muž“. Trochu jsem se mu podobal, ale nepamatuju se, že bych někomu stál modelem, natož takovému krásnému stvoření. Ve svém zaujetí malbou byla Veronika okouzlující. Vzal jsem si z lednice pivo, natáhl se u krbu na huňatou předložku a pozoroval ji v akci. Všimla si mě a usmála se. Chvíli malovala, pak poodstoupila, aby zhodnotila výsledek svého snažení, usrkla ze svého koktejlu, zamyslela se, znovu přistoupila k plátnu, a tak stále dokola. Ten rytmus mě ukolébal. Usnul jsem a probudila mě až půlnoční hádka dvou chlápků, co nad kartami a láhví tuzemáku ztráceli pojem o čase. „Chlapi, už nechlastejte a běžte spát,“ zavelel jsem z titulu synovce majitelky nemovitosti a vydal se do svého pokoje v prvním patře.

V tetině domě se pokoje přes den nezamykaly – panovala tu rodinná důvěra podpořená trezory na každém pokoji. Jen tehdy, když se za dveřmi odehrávaly „postelové sprostocviky ve vlastní šťávě“, jak jsme říkali hrátkám dospělých, se občas někdo zamkl, aby měl klid na vaření. Já měl jako vždy pokoj číslo 9, přímo proti schodišti. Ideální orientační bod i pro člověka v polospánku.

Vstoupil jsem do tmy, kterou jen slabě osvětlovalo nouzové světlo nade dveřmi. Zamkl jsem a cestou k posteli ze sebe shodil triko i kalhoty. Sáhl jsem pod postel, a vytáhl bažanta – urologickou pomůcku, kterou mi můj doktor doporučil pro lepší vyprazdňování měchýře. Stál jsem tam nahý, uvolněný, a v tichu pokoje se ozývalo jen zurčení mého potůčku.
Vtom jsem vlevo od sebe, u druhého lůžka, zaznamenal pohyb. Šustnutí peřiny, šmátrání po nábytku, a pak – CVAK!.
Pokoj zaplavilo ostré světlo lampy. Uprostřed scény jsem stál já, nahý bezejmenný účastník života s použitou plastovou nádobou v ruce, odkrytý až na dno duše. Pod lampou seděla slečna Veronika. V první vteřině byla vyděšená, cože se to děje, ale potom jí došlo, že v noci zaparkovala své tělo v cizím pokoji a v očích se jí objevil šibalský plamínek. Přejela pohledem mou postavu, zastavila se u podbřišku, a pak se s neuvěřitelnou drzostí naklonila a ukazováčkem mě jemně cvrnkla do jednoho z vajec s výkřikem „Veselé Velikonoce!“
Pak se rozesmála. „Teda, to jsem musela bejt pěkně sjetá, že sem vlezla do cizího pokoje. Omlouvám se. Kdybych si to u vás mohla nějak vyžehlit...“
„To víte, že můžete,“ usmál jsem se, hodil přes sebe deku, odložil bažantí plastovou nádobku a pokračoval: „Zvu vás na oběd. A potom se sem vrátíme, ale tentokrát budete stát modelem vy mně. A já vám ukážu, jak vášnivě rozumím anatomii krásné ženy.“