Zahrada

Zahrada je tichá
a všude sedá prach.
Dřív tu kvetly barvy,
co utišily strach.

V prasklinách se krčí,
odlesk dávné krásy.
Květy vadnou tiše,
bez světla, bez vláhy.

Kořeny zraněné
kdosi je vytrhal.
Plevel – parazit –
přišel, všechno vzal.

Dusil každou květinu,
bral prostor i vzduch.
A čím víc se bránily,
tím víc je svíral kruh.

Zahrada už nedýchá,
světlo neproudí k ní.
Kořeny ukrývá,
černé ticho pod zemí.
Snad květy rozkvetou,
až zmizí suchý stín.
A co bylo ztracené,
ožije znovu v ní.

Zahrada plná jizev
věřila svým ranám,
že sucho je přítel,
patřící zahradám.

Jednoho rána přišel,
sklonil se k zemi níž.
Ozvěny ran slyšel,
které klíčí v ní.

Zahradník rozhrnul mech,
prach i starý chlad.
A poprvé po letech
sad začal znovu zrát.

Zahrada zas dýchá,
světlo proudí k ní.
Kořeny ožívají,
v ráji se rozední.
Květiny se zvedají,
jak mizí suchý stín.
To, co bylo zvadlé,
roste znovu v ní.

Otevírá oči
a začíná chápat,
není to zahrada –
je to ona sama.
A sny jsou květina,
půda její duší,
kořeny nadějí,
A zahradník byla
síla a odvaha v ní.

Zahrada zas dýchá,
světlo proudí k ní.
Kořeny ožívají,
v ráji se rozední.
Květiny se zvedají,
jak mizí suchý stín.
To, co bylo zvadlé,
roste znovu v ní.