Mouchy

Zdeněk dorazil na zastávku MHD, pobral si několik svých zavazadel a doplazil se s nimi ke koleji. Vylezl po schodech, vrátné ukázal svého zeleného „ájsika“ a nastoupil s dalšími studenty do výtahu, který ho dopravil do osmého patra. V prváku bydlel ve čtyřce, to dával někdy i po schodech.
Vylezl z výtahu, došoural se k pokoji č. 819, vytáhl svazek klíčů a odemkl si. Pak otevřel dveře od své buňky a vstoupil do pokoje. Ten byl ještě vánočně vyzdobený. Na levé a pravé posteli byli rozvalení jeho spolubydlící.

„Čáu, Zdeňále!“
„Hoj, Pájo! Zdar, Staňo!“

Zdeňa si na svou prostřední postel hodil zavazadla a začal si vybalovat věci. Vytáhl pár krabiček a dal je na stůl.

„Tady máte vzorek cukroví...“
„Ty vole, toho už jsme úplně přežraní!“
„Tak budete ještě přežranější, no... Já už z toho taky totálně bliju!“
„A kdo to dělal? Tvoje máti?“ vyzvídal Pavel.
„Něco pekla mama, něco babička, trochu i ségry...“ přemítal Zdeněk, „takový mixle v pixle, no... Však okoštujte!“

Pavel se Standou vstali z postele, otevřeli Zdendovy krabičky a okoštovali.

„Jo, super, ale jaksi v tom není pivo!“
„Ani rum...“
„Rumový kuličky mám taky, nebojte...“
„No jó, ale to je jenom takový slabý šidítko, to už je naředěný!“ namítl Pavel.
„My to potřebujeme v ryzí formě, ať to má nějaký volty,“ přitakal Staňa.
„Však vidím, že tady máte nějaký proviant...“

Zdeněk se rozhlídl po pokoji a viděl mnoho sklenic od piva i tvrdého alkoholu, vína... Vše, po čem žíznivá studentská duše touží...

„Vy ale jedete, hoši!“
„Však už jsme tady týden!!! My se neflákáme doma, jako ty...!
„Doma je doma...“
„Však jó...“

Zdeněk si otevřel batoh a vytáhl z něho postupně pár sešitů, nějaká skripta, psací potřeby, notebook a několik krabiček s jídlem.

„Ty vado, co mi to mama zase přibalila za žraso?!“
„Pokud ho nechceš, tak to dej nám, my sežereme všechno!“
„Naše matky nejsou tak štědrý jako ta tvoje. Kdyby něco, my to zpracujeme!“
„Dobrý prase všechno spase!!!“

Všichni kluci se upřímně zasmáli.

„Myslím, že vaši pomoc potřebovat nebudu, kluci...“ prohlásil Zdeněk, když zkoumal obsah krabiček s jídlem.

Věděl, že Pavel i Standa to nemají zrovna snadné. Jejich rodiče byli rozvedení a Pavlův otec byl navíc jakýsi kriminálník, toho času v lochu za nějaký trestný čin. A jeho máti to nějak nedávala, chlastala první ligu a s kdekým si to rozdávala... Zkrátka, Zdeněk byl moc rád, že má to svý jistý, třebaže ho rodiče a sestry často vytáčeli, ale měl je. Kdežto jeho spolubydlící byli jedináčci.

Zdeněk ze stolu zvednul jedna skripta a krátce se na ně zadíval. Na obálce bylo napsáno:

BIOLOGIE III

BEZOBRATLÍ



PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE



2008



„Tak tohle mě čeká za týden...“ postesknul si Zdenda.

Pavel se Standou mrkli na skripta.

„Ty vogo, vy máte i bižuli tři, jo?!“
„My máme pět bižulí! Obecná biologie a mikrobiologie, botanika, bezobratlí, obratlovci a biologie člověka...“
„Ahá... Jo, ty jsi vlastně ten obor...“
„Systematická biologie a ekologie!“
„Hm... A proč jsi rači nešel na ten náš?“

Zdenda se dlouze zamyslel.

„Nó, nešel... Ale hodně mě to mrzí!

Pavel se významně pousmál.

„To my jdeme dneska pařit!“
„Udělali jsme ráno genetiku!“ doplnil ho Standa. „Oba za áčko!!!“
„Tu jsem udělal už před vánocema v předtermínu, to by jinak nešlo...“
„A kolik máš celkem zkoušek v zimním semestru?“ zajímal se Pavel.
„Sedm. A čtyři zápočty.“
„Ty kráso! My jich máme pět a zápočty jen dva,“ pravil uznale Staňa.
„No, ta bižule je asi nejtěžší. Ostatní jsou celkem veget. Jako, třeba ta genetika byla úplně trapná. To ses naučil pár hlavních pravidel a to ostatní už sis mohl odvodit...“
„Pro nás to až taková brnkačka nebyla!“ oponoval zadumaně Pavel.
„Však vy jste, hoši, druhá liga!“ prohlásil poněkud jízlivě Zdenda. „A kdy máte něco dalšího?“
„V pátek takový opravdu dávací zápich a příští pondělí jakž takž hratelnou zkoušku,“ utrousil Pavel.
„A proto můžeme jít dnes večer zaslouženě kalit,“ pronesl radostně Standa.
„Však di s náma, ne? Ty breberky máš až za týden!“ přemlouval Zdendu Pavel.
„Díky, ale fakt ne, potřebuju na to hodně času!“ ušklíbl se Zdeňa. „Vím, jak mi cukaly nervy z té genetiky, to byla taková hrc prc rychlovka!“

Zdeněk si otevřel skripta na straně, kde měl záložku, a chvíli do nich pozorně hleděl.

„Ty vole, to je takovej vopruz! Brutální šprtárna!“

Pavel se Standou se podívali do skript. Na pravé straně se vyjímal název nové kapitoly, velkým tučným písmem:

DVOUKŘÍDLÍ (DIPTERA)

„Dvoukřídlí, diptera!“ přečetl trochu posměšně Pavel název kapitoly.

Zdenda se jen zuasmušile zamračil, vzal si pár kousků vánočního cukroví, začal se převlíkat a pokračovat ve vybalování věcí. Jeho kámoši se naopak oblíkali do venkovního a připravovali se na párty.

„A kam jdete?“ zajímal se Zdeňa.
„Tak... Asi k Magistrovi, to je nejblíž,“ zamyslel se Pavel.

Hospoda „U magistra“ byla v přízemí sousední koleje, v letním období tam študáci normálně chodili v papučích a domácích hadrech, někteří pomálu i v pyžamu, nebo nějak podobně výstředně...

„Kdybys chtěl, tak za náma dolez. Nebo si prolítni pár okolních putyk, kdybysme náho nebyli u Maga...“ vyzval Zdendu Pavel.
„V některé z nich určo budeme kalit...“ doplnil ho rozverným tónem Standa.
„Uvidíme...“ zamyslel se Zdeněk.

Kluci stáli připravení u dveří a Zdeňa na ně smutně, závistivě koukal.

„Tak se tady hezky drť tu svou milovanou bižuli a kdyby něco, víš, kde nás najít!“ rýpnul si Pavel.
„Nezlob tu a neotvírej vlkovi!“ přisadil si posměšně Staňa.
„Jo, a ženským už vůbec ne!!! To bysme byli hrozně neradi, kdybysme tu ráno přišli a byli svědky toho, jak na tobě nějaká rajtuje!“ smál se Pavel.
„Jo? Drž se při zemi, Zdeňo! Žádný mejdan, radši doval za náma!“ chechtal se Standa.
„Jasně, kluci!“ pokýval hlavou Zdenda.
„A nechlastej u toho moc!!!“
„Dipteráku!“ volali na něj kamarádi, když zavírali dveře od pokoje.

Zdenda se pousmál, že už jsou ti dva vopruzi konečně pryč, a se zájmem se ponořil do studia skript. Sehnal je horko těžko na burze použitých studijních materiálů. V roce 2008 vydala UK tato skripta naposledy. Od té doby je publikuje pouze v elektronické formě. Včetně pěkných barevných fotek a poutavých videí. Ale kdo má celé hodiny a hodiny pořád civět na displej počítače?! A taky to v té HD kvalitě zabírá za disku nějaké místo. To jsou studijní materiály pro tohle a pro tamto... A ještě z prváku si radši nechal všecko uložené, co kdyby to potřeboval? A tak už má daty napěchované tři terabajtové disky.
Jako, nejsou to jenom data ke studiu. Taky nějaká ta hudba, videa, filmy, hry a další srandičky. No, co si budeme povídat... Zdeněk byl v tomto konzervativní. Měl rád staré, dobré, osvědčené knihy, které mohl študovat úplně všude. I v hospodě, ve vlaku, v posteli, na hajzlu... A nemusel řešit kapacitu baterie, powerbanku, internetové připojení, wifiny a tady ty píčovinky...

Po krátkém úvodu se dostal k podkapitole o mouchách. Po chvíli studia si povšiml, že mu jeden takový muší exemplář poletuje po pokoji. Nakonec mu přistála na skriptech a procházela se po nich.
My o vlku a vlk přiletěl, pomyslel si Zdenda. Kontroluješ, jestli je to všechno o tobě správně napsané? napadlo ho.

Chvíli ji pozorně sledoval, jak rejdí po skriptech, a trpělivě čekal, až odletí. Pak už to nevydržel a ohnal se po ní rukou. Moucha na chvíli odlítla a pak zase přistála na skriptech.

„No tak, mucho! Táhni do dža! Já se, na rozdíl od tebe, potřebuju učit!“ nadával Zdeněk.

Moucha ne a ne opustit otevřená skripta. Zdeněk ji ještě dvakrát odehnal, ale ona se zase vrátila. Napadlo ho, že by prostě rychle skripta zavřel a mouchu v nich pěkně rozmázl. A měla by po ptákách.

„To bys toho bezbranného tvora takhle bezcitně zabil?!“ ozval se mu jakýsi hlas v jeho svědomí.
„Ne, jasně, že nezabil!“ odpověděl omluvně Zdeněk.

Opustil myšlenku na úkladné sprovodění mouchy ze světa a místo toho se jí pokusil dotknout prstem. Moucha se nechala. Chvíli ji hladil prstem a divil se tomu, jak je krotká. Pak si vzal lupu a přes ni ji pečlivě pozoroval. Barevně i tvarově odpovídala popisu ve skriptech i v elektronických materiálech. Vzpomněl si, jak doma jednou viděl mouchu zabarvenou do modra. Ta byla fakt moc krásná, úplně „sexy“.

„Jsi moc hodný, že jsi ušetřil můj život, Zdeňku!“ přerušil náhle jeho vzpomínání tichounký hlas.

„Co? Kdo to se mnou mluví?“ zeptal se nahlas vyděšeně Zdenda.
„No, přece já, moucha!“ zašeptala moucha a mnula si před sebou přední nohy.
„Aha, no... Rádo se stalo,“ usmál se Zdeněk.
„Chtěl bys náš život lépe poznat, abys měl lehčí studium?“ nabídla se moucha.
„No, to víš, že chtěl...“ zamyslel se Zdenda. „Ale jak to udělat?“

Zdenda zvážněl. Ty vole, já si normálně povídám s mouchou, mně už asi totálně mrdá!!! Zdenda odložil skripta na stůl, vstal a chtěl se převléci.

„Měl bych jít za klukama do hospody...“

Zdenda se podíval na stůl na skripta, dva vypité energy drinky a krabičky s cukrovím.

„Seru na to! Ráno moudřejší večera...“
„Ne!!! Neopouštěj mě, Zdeňku! Prosím!!!“ škemrala moucha a přelétla na jeho obličej.

Zdenda cítil příjemné šimrání.

„Tak jo, ukecala jsi mě...“

Vtom někdo zaklepal na dveře. Zdeněk šel otevřít.

„Jé, čau, Šárko!“
„Čáu, Zdeňó! Nešel bys se mnou oslavit k Magistrovi moji zkoušku?“
„Tý jo,“ omlouval se Zdeněk, „už jsem takhle odmítl kluky, jsem unavený a musím se učit!“
„A co se učíš? Kdy to děláš? Můžu dál?“ zajímala se Šárka.
„Jo, samo!“

Zdeněk pokynul Šárce, aby šla dál. Nabídl jí cukroví a odsunul pro ni židli od stolu.

„Jé, tohle dělává máma taky, to je fakt mega dobrý!“ pochutnávala si Šárka na cukroví a vzala si do ruky Zdendova skripta.

„Hm, tak ty se učíš mouchy, jó? Hezký...“

Šárka položila skripta na stůl a pustila se do dalšího cukroví. „To jsi napekl fakt výborně!“ pochválila ho Šárka.
„Já jsem jenom trochu vypomáhal...“ smál se Zdeňa. „Jo, mouchy. Ale mám na to i jednu muší společnici, která mi slíbila, že mi s tím pomůže. Dívej, tady!“

Moucha přiletěla k Šárce, sedla jí na ruku, chvíli se po ní procházela a pak zase odlítla.

„Ahá,“ usmála se velmi vyzývavě a svůdně Šárka, „a nebylo by lepší na to mít nějakou lidskou společnici?“
„To už by ovšem zřejmě nebylo studium,“ namítl Zdeněk a smál se.
„To asi nebylo...“ souhlasila Šárka a vrhla na Zdeňka velice zamilovaný a vzrušený pohled.
„Nooo... Ona by asi nebyla ráda... Kdybys tu teď byla se mnou,“ soukal ze sebe stydlivě Zdenda.
„Jako ta mucha, jo?“ zeptala se pobaveně Šárka.
„Jo... Hele, někam zajdeme zítra, dobře?“ navrhnul Zdeňa.
„Tak... Jak myslíš,“ pravila trochu zklamaně Šárka a zamířila ke dveřím.
Zdenda jí ve dveřích lehce zabrnkal na nos a mírně ji pohladil po tváři.

„Tak zítra... Pá!“
„Čau...“

Šárka odešla slavit svůj studijní triumf sama, nebo možná s nějakou kamarádkou, a Zdeněk se vrátil ke studiu.

„A jak to chceš udělat?“ promluvil Zdeněk k mouše.
„O to se nestarej!“ odpověděla moucha, která zrovna ochutnávala na stole drobeček od cukroví. „Hezky si čti a až budeš unavený, jdi spát. Nechej to na mně.“
„Dobře... Tak jo,“ přitakal Zdenda.
„Jo, a to cukroví máš opravdu moc dobrý!“
„Díky, to mě těší.“

Zdeněk vzal rychlovarnou konvici a nalil do ní v kuchyňce vodu. Pak otevřel šuplík a vytáhl z něho sáček čaje. Dal ho do hrnku a pak vzal do ruky mobil. V menu šel k funkci „Vypnout“ a pak volbu potvrdil. Hodiny na displeji ukazovaly přesně 19:00. Na zkoušku z biologie bezobratlých měl ještě necelých sedm dnů. Byl tak v půlce, to by měl dát. Plus ještě tak den nebo půl na opáčko...

................................................................
...

Pavel se Standou se vrátili až okolo čtvrté ráno. Pěkně nametení. Ani se nemohli trefit klíčem do zámku. Vstoupili, respektive dopotáceli se do pokoje, kde se ještě svítilo.

„Už se neuč, volé!“
„Rači si dej hlta... Něčeho dobrýho...“

Kluci se dobelhali až ke Zdendovi a všimli si, že už spí. Seděl na židli, před sebou měl na stole skripta, na nich ruce a na nich hlavu. Spokojeně zařezával u rozsvícené lampičky.

„Přeneseme ho... Do postele, jo?“
„V tom draku, tý vole?!“ Ses asi posral!“

Pavel se svalil v bundě na Zdendovu postel a z ní vzápětí na zem. Standa se rozvalil na volnou židli a zapotácel se na ní, že z ní taky málem spadnul.

„Héj, kámo, takhle ho nemůžeme nechat...“ naléhal Pavel.
„Dobřé, když jinak nedáš!“ souhlasil Pavel a zvedal se ze země.

Standa opatrně zvedl Zdendovy ruce a Pavel odsunul skripta. Krátce do nich mrkl.

„Teď je u korýšů, hmmm...“
„A dej mu tam... É, záložku!“
„Jasněé, nebój!“

Kluci odsunuli židli, jeden vzal Zdendu za ruce, druhý za nohy, a táhli ho do postele. Přitom se ozvalo krátké zabzučení.

„To je zase za zkurvená mucha. Nepodařilo se mi ji zabít ani vyhodit ven...“
„Bzzz! Bzzzzzz!“
„Ty vole, to není mucha, to dělá Zdenda!“
„Hovno, jsi vožralej!“
„Bzzz! Bz, bz! Bzzzzzzzzzz!“ udělal nahlas Zdeňa.
„Píčo, to bzučí opravdu on!“ kroutil hlavou Standa, když přikrýval Zdendu peřinou.
„Už mu z toho úplně hrabe, chudák...“
„Ještě mu trochu natřepej polštář, Pavle...“
„Jó, dobřé! Brk!“

Kluci hezky uložili bezvládné tělo svého kamaráda do postele, pak ze sebe rychle shodili oblečení, zhasli lampičku a zalezli do pelechů. Po pár minutách již taky zařezávali.

Zdeňkovi se v tu dobu zdál velmi zajímavý sen.

„Ahoj, tak vítej v našem světě, Zdeňo,“ přivítala ho moucha, která si s ním povídala ještě za bděla.
„Jé, hoj...“

Zdeněk zjistil, že se zmenšil na velikost mouchy. Teď viděl každý detail na jejich těle. Mnohem líp než na jakémkoli školním videu.

„To je kamarád ze světa lidí, dvounohých nelétavců. Slíbila jsem mu u nás takovou malou exkurzi. Za pár dnů z nás dělá zkoušku.“

Zdenda byl fascinován mouchami a ony zase jím.

Chvíli byli všichni zticha a nevěděli, jak začít.

„Včera večer jsem kladla vajíčka do jednoho moc krásnýho voňavoučkýho hovna...“ začala jedna z nich, jako kdyby tam Zdenda nebyl. „Ještě bylo teplý a měkoučký, prostě paráda!“

Zdeněk se zarazil: „Voňavý hovna?! Vždyť hovna smrdí!!!“
„Hovna voní!“ namítly sborově všechny mouchy, které zde byly přítomné.
„Hovno je to nejkrásnější a nejpříjemnější, co může na světě existovat!“
„Jasně, u všech pavouků, to je něco tak jasného, jako že moucha má dvě křídla a bzučí...“
„Ale nám, lidem, hovna smrdí! Je to pro nás nežádoucí odpad a dokonce slovo hovno používáme jako škaredou nadávku!“ vysvětloval jim Zdenda.
„Héch!“ udělaly všechny mouchy a úplně oněměly.
„A do pavučiny, vy lidi jste jacísi zvrácení...“
„Hele, a co vám potom voní?“ vyzvídala jedna z much.
„Tak... Třeba kytky,“ uvažoval Zdenda.
„Kytky???“ smály se kolektivně mouchy. „Takový hnusný smradlavý věci...“
„Ale některý kytky nám voní,“ namítla jedna z much.
„Jo, ovšem to jsou masožravý rostliny, který nás žerou. A těm se musíme vyhýbat!“ namítla druhá moucha.
„My si kytky dáváme jako dárek. Jako, když má někdo někoho rád, dá mu kytku, nebo víc kytek, jako že si ho váží...“
„To je naprosto absurdní, kytky jako dárek!“ zasmála se třetí moucha. „To my si jako dárky dáváme třeba kousek pěkně zralého, starého masa. Nebo jiné jídlo, které je dobře vyzrálé...“
„Hele, ale hlavně nikde nebzuč, že hovno smrdí, a podobný nesmysly. Za to by tě ještě někdo mohl hodit do pavučiny!“ upozornila Zdendu jiná moucha.
„Jo, dám si pozor, díky za radu,“ přitakal Zdeněk.
„To ať mě sezobne pták, vy máte všechno obráceně,“ zabzučela pobaveně další moucha. „Kytky jsou pro včely a pro motýly... Ale pro nás, mouchy, jsou hovna a jiné rozkládající se věci...“
„Však tě můžeme vzít na hostinu, zrovna se na ni chystáme...“

Zdeněk souhlasně přikývnul a všichni se odebrali na hostinu. Jedna moucha objala Zdendu nohama a všechny mouchy pak vzlétly.

„Nejsem pro tebe moc těžký?“ dotázal se Zdenda za letu své přepravkyně.
„Nejsi. Já bych utáhla tisíc takových nelétavců jako jsi ty,“ ujistila ho.

Po chvíli přistáli u mrtvoly nějakého malého hlodavce. Už v ní rejdily jakési houseny, ale každá moucha si ještě našla své volné místečko.

Zdendu jen mrzelo, že nemá u sebe mobil, kterým by to vše natáčel, nebo nějaké jiné záznamové zařízení. Bude si to muset holt pamatovat. Mouchy do mrtvoly kladly vajíčka a plivaly do ní trávící šťávy. Pak natrávenou hmotu nasávaly sosákem. Zdenda se jen díval a postil se. Měl co dělat, aby překonal ten hnusný smrad. Když se mouchy dostatečně nasytily a nakladly hodně vajíček, promnuly si všechny řádně přední nohy.

„Tak. A teď si zaletíme na bohoslužbu,“ konstatovala jedna z much.
„Vy taky máte bohoslužby?“ podivil se Zdenda.
„No, jasně! Do pavoučí sítě, za koho nás máš, Zdendo dvounohý, nelétavý?“

Tentokrát ho chňapla nohama zase jiná moucha a letěli na obřad. Po chvíli přistáli v muším chrámu, kde již bylo shromážděno mnoho much. Na „oltáři“ měli „obětní dary“, pár kousků hoven a zkaženého jídla.

Muší „kněz“, když si všimnul, že moucha pustila Zdendu a ten se usadil na svém místě, zahájil bohoslužbu.

„Dnes máme vskutku mimořádný den. Je mezi námi vzácný návštěvník ze světa lidí. Velkých, nelétavých tvorů, kteří nám pro naše potřeby dodávají voňavá hovna. Zmenšil se na naši velikost, aby nás mohl lépe poznat. Za to mu velmi děkujeme a celou bohoslužbu obětujeme jemu.“

Všechny mouchy v chrámu na chvíli o kousek vzlétly a intenzívně bzučely. Pak se opět usadily. Ke knězi přistoupila jedna z much a podala mu předníma nohama jakýsi předmět. Kněz jej ohmatal předníma nohama a potom začal bzučet:
„Bůh stvořil mouchu k obrazu svému. Dal jí moudrost a schopnost rozlišovat dobré od zlého. Dal jí Hovno. A staré maso. I mnoho jiných dobrých věcí. Bůh řekl mouchám: ´To vše vám dávám já, váš stvořitel. Množte se a naplňte celou Zemi. Od východu až na západ, od severu na jih. Užívejte mé dary a buďte mi věrné. Budete klást vajíčka jen do Hoven a do věcí, které pěkně voní. Nebudete klást vejce do toho, co vám nevoní. Jinak byste spáchaly hřích a propadly peklu!´“

Poté všechny přítomné mouchy krátce vzlétly a intenzívně bzučely. Pár z nich nakladlo do obětních darů pár vajec. A pokračovalo se dál.

Kněz opět ohmatal předními končetinami jiný předmět, který mu donesl další „ministrant“, a spustil: „Bůh řekl mouše: ´Buď za vše vděčná svému Pánu. Važ si toho, že máš křídla a můžeš létat. Buď vděčná za to, že jsem ti dal dobrý čich a že ucítíš Hovno i na stovky metrů. Nechť se moucha nepovyšuje nad jiné tvory. Nebudete se vypínat nad ty, kteří nemají křídla a neumějí létat. Za takovou pýchu by vás Pán ztrestal kusadly pavouka nebo zobákem ptáka!´“

Opět všechny mouchy vzlétly a silně bzučely. Pár z nich plivlo do zkaženého jídla na oltáři trávící šťávy a po chvíli natrávený materiál vysály sosáky.

Kněz pokračoval: „Nechť je tento obřad dobrým a užitečným i našemu vzácnému hostu, který nás dnes poctil svou návštěvou. Kéž na nás vzpomíná vždy v dobrém a my na něj také. Dobře víme, že život mouchy zde, na zemi, není snadný. Že o Hovna, maso i jiné věci se musí bratrsky dělit s jinými tvory, že nesmí mít za zlé pavoukovi ani ptákovi, když ji sežere. Ale nezoufejme, bratři a sestry. My víme, a náš Pán nám to přislíbil, že pro dobré a věrné mouchy má přichystaný ráj plný voňavých Hoven, ale pro ty špatné a neposlušné připravil peklo plné zlých pavouků a muchožravých ptáků. Tak pravil před věky náš dobrý Pán našim prorokům!“

Všechny mouchy začaly radostně mávat křídly a bzučet. Pár z nich nabralo Zdendu nohama a postavily jej na oltář. Pak mu položily do klína pár kousků zkaženého masa. Postupně všechny nakladly do přítomných hoven vajíčka a „ochutnaly“ obětní dary. Postupně všechny odlétly, až tam nakonec zbyl jen Zdenda se svou „kamarádkou“. Ta ho chytila nohama a odletěla s ním na místo, kde ho představila ostatním.

„Doufám, že se ti u nás líbilo a hodně ti to pomohlo ve studiu...“
„Ano, hodně, děkuji za vše!“
„Kdybys něco zase potřeboval, jsem u tebe v pokoji. Nebo zabzuč kterékoliv jiné...“
„Dobře, měj se,“ zabzučel Zdenda a probudil se.

Byl zase ve svém světě. Jeho „kamarádka“ lozila po závěsu. Zdenda se blaženě usmál. Vstal z postele a zapnul si mobil. Hodiny ukazovaly 10:05. Jeho kámoši měli ještě půlnoc.

Mobil pípnul. Zdenda si přečetl zprávu od Šárky: Tak dneska večer v šest se stavím, jo? Budu se těšit, puso... A líbací smajlík.
Ano, puso, těším se. Zamilovaný smajlík, odpověděl Zdenda.

Pak vzal skripta a vytáhl záložku. Chvíli do nich koukal, pak záložku vrátil a skripta položil na stůl.

„Ti krabi počkají do zítra, dneska mám veget...“

Zdenda posbíral všechny vypité lahve i plechovky a dal je do tašky za dveře. Pak uvolnil ruku Pavlovi, který v ní svíral prázdnou krabičku od cigaret. Vzal mu ji a s pár dalšími drobnými odpadky ji hodil do koše. Pak na chvíli otevřel dveře od balkónu a romanticky se zahleděl na krásné poletující sněhové vločky.

..........................................

Šárka byla večer Zdendovým snem velmi pobavená, vše však brala s jistou rezervou. Zato profesor u zkoušky byl zcela konsternovaný. Zdenda mu vyklopil i to, co sám profesor nevěděl. Hrozně mu vrtalo hlavou, kde tolik znalostí pobral. Zdenda dostal áčko a těšil se na další zkoušku, kterou měl za pár dnů...