Roh hojnosti (Horská bouda)

Zastavil jsem svůj hárlej, vítr vyprahlý vál,
odér spálené trávy, vznášel se v křovinách.
A v tom někde v dálce, problesklo světel pár, 
s hlavou mi ztěžkla i víčka, jel jsem tam nocleh brát.

Kráska v zárubních dveřních, v dálce kostelní zvon,
„Buď jsem k nebi tak blízko, či mě do pekla zvou?“
Svícny všude svítí, vrhaj stín po stěnách, 
zpoza zdí jde sbor zaslechnout, jak začíná mě zvát:

R1: Pojď dál, i když jen horská jsme bouda,
světa krás tu máš,
samu vlídnou tvář.
Hojnosti máš roh, i když horská jsme bouda,
pokoj můžeš mít,
co bys rád si vzít.

Obléká se do šperků, řídí Mercedes-Benz,
co naplat je jí krása, když v očích skrývá děs.
Když na nádvoří tančí, vysní svůj si bál,
tancem do zapomnění, nebo tancem vzpomíná?

Pak přišoural se přízrak a chvíli u mě stál – šeptá:
„Ber, co tvé hrdlo ráčí, není důvod se bát.“
Hlasy ve mně sílí, pokouší, svádějí,
uvnitř své hlavy poslouchám, jak zase sborem zní:

R2: Pojď dál, i když jen horská jsme bouda,
světa krás tu máš,
samu vlídnou tvář.
Hojnosti máš roh, i když horská jsme bouda,
vždyť se žít tu dá,
stop dej výmluvám.

Ta kráska se šampaňským, přináší kaviár - a šeptá:
„Všichni jsme uvěznění, zlem, které sídlí v nás.
Pak v komfortních celách, osud v rukou svých máš,
můžeš pokusit se vybít, v sobě svůj bestiář.

R1: Pojď dál... co bys rád si vzít.

Co v paměti zůstává, je dveřní koridor,
hledám klíče, pak v hlavě úder jak lodní gong.
„Klídek“, smál se vrátný, „můžem tě dovnitř vzít,
smíš se kdykoliv odhlásit, však nesmíš odejít!“

R2: Pojď dál... stop dej výmluvám.