Déšť

Stojíš venku v dešti,
kde Tě déšť očistí,
od hříšných myšlenek a neřestí,
můj nejdražší rytíři.

Někdo stojí v dešti a jiný v bolesti,
tak to na tom světě chodí již celé věky.
A čeho, že jsme svědky?
Toho, že láska zabíjí?

Možná je to kýč a možná je to chtíč, kdo ví.
Trochu od obojího, klišé tomu říkají,
když láska drtí kosti a pálí mosty.
Možná, že se dočkáme slávy nebo spásy...

Ty stojíš v dešti, já čtu knihy.
Utíkám do náruče představ ve své fantazii.
Občas poslouchám jak dešťové kapky zpívají...
Potkáme se někdy, můj rytíři?