Jirka a první počítač

Jirka a první počítač

Po mém ročním angažmá na vysoké škole bylo na čase začít makat. Abych oddálil zájem vojáků o mou maličkost, vejšku jsem ze zdravotních důvodů na rok přerušil, i když jsem věděl, že se tam nikdy nevrátím. Práce bylo všude dost, zájem o nové pracovníky měla i Státní banka Československá v Praze na Václaváku. Hledali přes novinové inzeráty operátory k sálovým počítačům. O počítačích jsem toho moc nevěděl, ale nahlédl jsem do encyklopedie nazvané „Věk kybernetiky“, do knihy, která vyšla v roce 1966 v českém překladu z francouzštiny. Dostal jsem ji jako dárek ke svým 12. narozeninám, a brzy se stala mou Biblí techniky. V rozhodující chvíli mi dovolila načerpat alespoň některé informace o reléových a elektronkových počítačích, žroutech elektrické energie, a oproti jejich následovníkům docela lenivých počtářů, které však rychlý vývoj výpočetní techniky brzy odkázal do technických muzeí, aby šel dál vítěznou cestou polovodičů, za přispění jedniček a nul, jediných čísel, která počítače potřebují k práci, a vlastně k životu. Abychom pochopili alespoň princip polovodičů a jejich nenahraditelné vlastnosti, je teď ještě třeba říci řečí „netechniků“, „nefyziků“, „nechemiků“ a jiných „ne..iků“ co to vlastně polovodiče jsou, tedy: „Polovodiče jsou látky, které se za určitých podmínek chovají jako izolanty (pro naše povídání představují hodnotu 0 – žárovka nesvítí), tedy nevedou elektrický proud, ale při změně těchto podmínek se mohou chovat spíše jako vodiče a elektrický proud jimi může procházet (pro naše povídání představují hodnotu 1 - žárovka svítí).“ Nebojte se a neopouštějte naše povídání, tohle byla první a poslední definice čehokoliv, další řádky už by měly být srozumitelné všem.

Mezihra číslo 1:
Zatímco napříč světadíly všechny vyspělé státy budovaly vědu nul a jedniček, jiné státy, jejichž vůdci založili tamní vědy na Leninech a Stalinech, prohlašovali nauku o nulách a jedničkách za buržoazní pavědu. Když se zanedlouho poté ukázalo, že kdo jen chvíli stál, už stojí opodál, že s jedničkami a nulami lze doletět na Měsíc i dál, někteří potomci Stalinů pak jedničky a nuly alespoň nařkli, že chtějí rozvojem své vědy poškodit potomky Stalinů. Jakýsi vypočítavec, snad od Chruščovů, prohlásil vychytrale, že oni přece nebudou dávat peníze na nějaké drahé polovodiče, ale počkají si, až nuly a jedničky pojedou na celovodičích. To se ukázalo jako neschůdné, ba nesmyslné, soudruh potomek nedomyslel, že právě tu elektrickou dvojznačnost jedničky a nuly potřebují k životu.

Na základě získaných informací jsem velmi rychle dospěl k rozhodnutí jet se na ty zázraky podívat. Státní banka československá, Václavské náměstí 42, mě přivítala honosnou budovou s mramorovými obklady a kovanými mřížemi, vlevo od vstupu byla vrátnice. Prozradil jsem paní vrátné, která se mě ujala, důvod své návštěvy a číslo občanky, a jsa dekorován kartou návštěvníka, budiž viditelně nošenou, byl jsem propuštěn do prostor veřejnosti zapovězených. Tady na chodbách vládl leštěný mramor a nezvyklé ticho, jak silné zdi pohltily hluk náměstí, jen v místech průjezdu výtahů typu páternoster mezi patry, které jsem já, hoch z venkova, viděl poprvé v životě, byla slyšet kdesi v dáli neúnavná práce motorů. Líbilo se mi, s jakou grácií proplouvaly kabiny výtahů budovou. Cestou do druhého patra jsem se z informačního štítku dozvěděl, že pokud bych snad v posledním patře zapomněl vystoupit, mám zachovat klid, neboť je zjištěno, že v každé chvíli cesty výtahem pojedete s hlavou nahoře a nohama dole, a v každém případě dosáhnete svého vytouženého patra, ať to bude kterékoliv. Jako technický zvědavec I. třídy jsem si tuto informaci ihned ověřil v praxi, když jsem projel bez přestupování a bez újmy na zdraví z přízemí přes sklep a půdu zpátky do přízemí. Pak jsem si všiml, že se ke mně do kabiny chystá nastoupit pěkná slečna s vozíkem, který měla plný jakýchsi lejster. Určitě by to zvládla i beze mě, ale mou pomoc neodmítla a celou cestu ze čtvrtého do druhého podlaží se na mě mile usmívala, širokým úsměvem pak ocenila můj vtip s hledáním ovládacích tlačítek výtahu, když jsem se jí ptal, do kterého patra že jede. Pomohl jsem jí s výstupem a jako mávnutím kouzelného proutku stál před vchodem do výpočetního střediska, tedy, jak jsem se později dozvěděl, před jedním z několika vchodů. Ten můj vchod používali lidé z ředitelství a technici od počítačů. Dveře do malé vstupní haly byly otevřené, tak jsem vlezl dovnitř, chvíli bloumal a prohlížel stěny, na kterých byly za sklem černobílé fotky anglických počítačů a barevné fotky české krajiny. Pasovalo to k sobě, byl to dobrý nápad. Podrobnějším průzkumem prostoru jsem objevil dveře bez kliky s nápisem TECHNICI a ZVOŇTE, a dveře s klikou a s nápisem SEKRETARIÁT ŘEDITELE, a menším písmem VSTUPUJTE BEZ KLEPÁNÍ. Nešel jsem ani za techniky, ani k panu řediteli, a zachránila mě až pěkná, mladá, štíhlá žena s výstavními ňadry, a naštěstí i s krásnýma očima, takže bylo možné koukat i jinam, než tam. Jak jsem se dozvěděl později, dáma byla sekretářkou ředitele výpočetního střediska, ale teď mě dovedla k vedoucímu dopolední směny počítačů, který mě provedl celým provozem.

Ve výpočetním středisku byly v provozu dva stejné sálové počítače britské firmy ICL, typ 1900, zakoupené po skončení výstavy, na které Britové propagovali v Praze své výrobky. Sálové, v angličtině je pro ně termín „mainframe“, se jim říkalo proto, že pro zprovoznění potřebovaly hodně, ale opravdu hodně místa, navíc ještě klimatizovaného. Součástí takového počítacího stroje bylo povinně několik plechových skříní s elektronikou, které obsahovaly to, co dělá, tehdy i dnes, počítač počítačem, tedy centrální jednotku s procesorem, paměti, zařízení pro rychlý přístup k datům a pro zálohy dat, kde mají své místo magnetické disky a magnetické pásky. A to hlavní, komunikační rozhraní pro člověčí obsluhu, zajistil speciální elektrický psací stroj s kulovou hlavou, který byl podstatně rychlejší, než klasický stroj s pákami, které se občas i popraly o volný prostor s předlohou jednotlivých znaků. Volitelně pak bylo možné instalovat různé druhy vstupních a výstupních periferií, jako jsou snímače děrné pásky nebo děrných štítků, děrovače téhož, tiskárny a jiné výstupy na papír. Sálový počítač tedy měl oproti dnešním počítačům poněkud větší rozměry a hmotnosti, a zákonitě také větší spotřebu elektrické energie při podstatně menším výpočetním výkonu.

Podmínkou přijetí na místo operátora počítačů byla maturita a dobrovolně-povinný vstup do ROH, tedy Revolučního odborového hnutí, což jsem mohl akceptovat. Třešnička na dortu zaměstnání ve Státní bance se ukázala hned při první záloze na mzdu – všechny papírové peníze byly panenské, přímo z tiskárny cenin. U mincí už si tak jistej nejsem, ale myslím, že mince taky zářily novotou. Pracovní doba byla ve dvousměnném provozu 6:00 až 14:30 a 13:30 až 22:00. Nebyl jsem sám, kdo z osazenstva výpočetního střediska dojížděl jako já z bydliště mimo Prahu, a jako takové nás náš šéf z odpolední směny pouštěl domů ve 21:30, abychom stihli poslední spoje. Jen jednou za dva roky, co jsem v bance pracoval, mi poslední spoj ujel a musel jsem si vzít z Prahy domů taxíka. Moje tělo sice dávalo, ještě od dob gymnaziálních, v pohodě přes 6 kilometrů za hodinu a těch 15 kilometrů do Kostelce by jistě zvládlo, ale byl zrovna prosinec, noci byly dlouhé a studené. Měl jsem plat něco málo nad 2000 korun, taxi bylo za 100, takže docela luxusní projížďka.

Tak jsem začal pracovat u svého prvního počítače. On samozřejmě můj nebyl, ale byl mi, se souhlasem vedení, ve volných operátorských chvílích k dispozici. Pro něj jsem napsal ve Fortranu svůj první program, v pořizovně dat jsem vytvořil své první děrné štítky, prohnal jsem je mašinou, která výsledek poslala na tiskárnu. Byl jsem u ní, zrovna když zazněly decibely řetězové tiskárny v provozu, a na světě byl kondiciogram - tenkrát byly zrovna v módě.

Kdybych měl zpětně vyjádřit pocit nestranného pozorovatele, stojícího za skleněnou přepážkou, oddělující místnost operátorů od sálu s počítači, bylo by to MLÁDÍ. A skutečně, průměrný věk operátorů byl asi 22 roků, kazily to jen dvě směnové vedoucí. A nyní vpusťme do labyrintu skříní počítačů, záludných rohů a slepých uliček mladé operátory a operátorky, a hochům dejme do ruky krabičku s pipinkami, malými bílými kolečky z děrovaček děrných pásek. Tak máme políčeno na jednu malou jednoaktovku.

Mezihra číslo 2:
Do sálu počítačů mohli z obyčejných lidiček jen programátoři, a to pouze k regálu, kam dávali svá díla operátorům k ladění (příprava a testování) svých výtvorů. Předsálí bylo od sálu počítačů odděleno dvoukřídlými dveřmi, tzv. lítačkami, které se po otevření samy vracely do zavřené polohy s několika překyvy kolem parkovací pozice. Normální, bezbolestný a elegantní průchod dveřmi spočíval v odtlačení obou křídel ve směru chůze, v kulminačním bodě kontrola, že za mnou nikdo nejde, aby nedostal dveřmi po čuni, a pak dveře uvolnit. Takto postupovali všichni, kteří to tam znali. I programátor Pávek měl tuto akci zažitou, jsou ale chvíle, kdy začnou platit jiné postupy, přírodní i lidské zákony. Ačkoliv byl náš hrdina Pávek, údajně šťastně ženat, nedokázal zabránit svému zraku, aby tento spočinul na operátorce Zuzce, která se právě sérií úhybných manévrů, za zvuku příslušného ječení, snažila uniknout z dosahu operátora Luboše. Ten ji pronásledoval s vidinou dívčiných vlasů plných papírových pipinek z děrovače děrné pásky, když vtom se jí rozepla podprsenka. Sice nebylo dohromady nic vidět, Zuzka odpochodovala do skladu magnetických pásek, kde své oblečení uvedla do stavu, kterým se mohla ztotožnit s vážností, jakou se prezentovalo naše výpočetní středisko v rámci matky všech bank. Programátor Pávek ale tuto situaci v její složitosti nezvládl, a místo aby lítačky od sebe odstrčil, přitáhl je k sobě, a vstoupil. Zvukový projev to mělo hrůzostrašný a navíc stereo. Levému kanálu se dostalo zvuku tříštícího se skla, pravému pak Pávkova procítěná kletba kur**, zřejmě proto, že Pávkův tchán byl Polák, a měl na Pávka velký vliv. Nakonec všechno dobře dopadlo, dveře byly opraveny, pár modřin na noze programátorově časem zmizelo, jen na dveřích přibyl nápis „TLAČTE!“

Práce u počítačů se mi moc líbila, plánoval jsem zůstat, leč osud chtěl, abych se k počítačům vrátil až za několik let, až budou ty potvůrky menší, rychlejší a šikovnější. Důvod mého odchodu byl poněkud prozaický. Kdykoliv jsem odjížděl z ranní směny domů autobusem, usínal jsem kodrcáním vozu už po pár desítkách metrů spánkem spravedlivých. Na lince jezdily modré, kloubové, maďarské autobusy Ikarus, kterým se říkalo „harmonika“. Tyhle busy měly v horní části sedadla přes celou jeho šířku ocelová držadla. Když v mém spánku řidič zabrzdil, a nemuselo to být z velké rychlosti, mé tělo pokračovalo setrvačností vpřed, čelem až k té ocelové trubce. Nebyla to pro mě žádná velká rána. Tělo už zjistilo, že se děje něco nebezpečného, bloklo zádové svaly, a pohoda. Jen občas jsem možná vyplašil pár cestujících, kteří byli lekaví a nebezpečně blízko, nikdo si ale neztěžoval. Zato já jsem to nesl těžce, štvalo mě to, ale nedalo se nic jiného dělat, jiné řešení pro sebe jsem nenašel. Když jsem pak šéfovi z čista jasna předával výpověď, tak rád nebyl. Byl jsem v bance přesně dva roky, a jako operátor jsem byl dobrej.

Dohra č. 1:
Uběhlo 14 dní od mého odchodu, jedu si zase maďarskou „harmonikou“ pro doplatek mzdy. Otvírám obálku s penězi, a je mi to jasné. V obálce jsou umolousaný, zmačkaný prachy. Trochu jsem s tím počítal a nevzrušilo mě to. Zašel jsem dolů k pokladně a nechal si je vyměnit. Panenské už sice nebyly, ale co s panama. Chvíli to zasvítí, a konec (ne, nejsem takový).