Cucek na prsou

O ucpaném potrubí v sonetu

Jako prázdné bílé plátno, co nemá rám,
jež z palety barev nikdy neokusí,
je bílý strop nad postelí, do něj zírám,
z prázdna Čas se směje a mé plíce dusí.

Jako záře slunce se stínem se srazí,
i má vlastní krev se srazí s tou mou, ztuhne,
a i v teple předjarního slunce mrazí,
při pomyšlení, co se stane, když se hne.

A tak čekám a hledím na plátno prázdné,
a Čas směje se mým plánům, co z něj stvořím,
a přesto doufám, že s Časem jednoho dne
vytvoříme cos tak věčného jako Řím.

Ač je malý, krátký, nedomrlý – náš Čas,
užívejme s ním si, než nás oba vezme ďas.

~~~

O ucpaném potrubí v 5-7-5

No, to je hustý,
dech ví to – už úží se,
krev není voda.