Sudičky

Kdysi, před mnoha lety, bylo jedno velké, mocné a slavné království. Žádné široko daleko se mu nevyrovnalo a žádné se neodvážilo s ním válčit nebo nějak soupeřit. V jeho čele již po mnohá staletí stáli moudří a spravedliví králové (a královny, ať to máme generově vyvážené) a po celou dobu své existence se těšilo mimořádné prosperitě. Mělo skvělý rating a jeho ekonomika byla na vysoké úrovni.
Podobně vyspělé, skvěle fungující království bylo ještě jedno, ale na úplně opačném konci světa. Jednou se stalo, že v tom prvním království se narodila prvorozená princezna a v úplně stejný okamžik, plus minus pár vteřin, se v tom druhém království narodil prvorozený královský syn.
To samozřejmě zaujalo Sudičky a hned začaly tuto mimořádnou událost analyzovat. První Sudička zasedla k nebeskému superpočítači a vkládala do něho data. Po několika pozemských dnech jí počítač vyplivl tak dychtivě očekávaný výsledek.

„No, to není dobrý... To ale vůbec není dobrý!“ dělala si starosti První Sudička.
„Co není dobrý?“ zajímala se Druhá Sudička.
„No, jak se před pár dny na Zemi narodily ve stejný okamžik ty dvě královský děcka...“
„A co s nima?“
„No, schválně se na to podívej!“ pobídla svou kolegyni První Sudička.

Druhá Sudička se zvědavě zakoukala do monitoru.

„Nejnovější verze statistického software právě vypočítala, že k takové události dochází v celém vesmíru pouze jednou za... Jedna celá šest nula šest a spousta dalších cifer krát deset na patnáctou pozemských let...“
„Nooo, to je něco přes jeden trilion roků... Tý vole, no to mě po...“
„To je nářez, co?“ pravila uznale První Sudička.
„A nemohlo se to cabnout?“ zapochybovala Druhá Sudička.
„Náš superkomp? Tos asi upadla!“
„Tak se to necablo, se z toho nepodělej...“

Třetí Sudička si povšimla, že se ty dvě neobvykle handrkují.

„Co je za problém?“
„Normálně, na zemi se narodili skoro ve stejný okamžik dva královští potomci. V těch nejnabušenějších královstvích. A to se stává jenom jednou za trilion let! Myslíš, že bychom do toho měly zasáhnout?“
„No, stopro, musíme! To už se prostě nebude opakovat!!!“ zvolala rezolutně Třetí Sudička.
„Taky to takhle vidím...“ přitakala zadumaně Druhá Sudička.
„Jsem s váma zajedno!“ reagovala pohotově První Sudička.

Sudičky se chvíli významně dívaly střídavě na obrazovku počítače a pak jedna na druhou.

„Tak si uděláme výlet na Zem...“
„Jasnačka, už jsme tam dlouho nebyly!“
„A jak budeme vypadat?“ zamyslela se První Sudička.
„No, rozhodně ne jako minule!“ vyhrkla Druhá Sudička.
„Určitě ne jako starý šedivý babizny, to by se nás ještě lekli!“ vztyčila prst Třetí Sudička.
„Zjevíme se tam jako pěkný, mladý, atraktivní buchty,“ navrhla První Sudička.
„Jo, jo, musíme být sexy šťabajzny, úplně k sežrání, na to ti lidi dají!“ plánovala Druhá Sudička.
„Musíme naši nadpozemskou sféru dobře reprezentovat!“ oznámila Třetí Sudička. „Projednám to s naším návrhářem, aby nám udělal bezva outfit.“
„Já proberu s marketingovým specialistou, jaké jim doneseme dary,“ nabídla se První Sudička.
„A já budu mít na starosti koordinaci celého projektu,“ navrhla s kuráží Druhá Sudička.
„Platí!“ zvolaly všechny tři současně a plácly si.

....................................................

Mezitím na Zemi v obou královstvích probíhaly přípravy na křtiny. Král s královnou pozvali spoustu urozených hostů z různých královských a šlechtických rodin. Jenom si nevěděli rady s tím, jaké mu/jí dají jméno. V tom prvním království to měla být jubilejní padesátá panovnice a v tom druhém čtyřicátý panovník - to druhé království se zformovalo poněkud později. V obou královstvích se přiklonili k verzi, že to udělají formou nějakého hodně transparentního konkurzu. Každý, kdo prokáže, že má modrou krev, může nominovat jedno jméno a oficiálně ho přihlásit do tendru. Až bude v tendru několik desítek kandidátských jmen, zasedne odborná komise, které bude předsedat královský pár. Ta pak během veřejné diskuze vybere vítězné jméno. V případě nerozhodného výsledku pak postoupí dvě až tři jména do druhého kola. Aby ještě někdo nebrblal, že jméno jubilejní/ho princezny/prince bylo nějak cinknuté. Obě královské rodiny chtěly mít čistý štít.

Nastal den křtin princezny i prince. Dle tradice začínal slavnostní ceremoniál tam i tam v pravé poledne, avšak království, kde měli princeznu, bylo mnohem více na východě, takže tam měli o několik hodin víc a začínali vlastně dřív. To sudičky věděly, a proto jako první zavítaly sem. Když zde začínaly křtiny, tak v tom princově království někteří ještě hezky zařezávali.

V království novorozené princezny bylo pravé poledne a všichni už byli nadržení na to, až uvidí královský pár s princeznou. Jo, a to království (obě) jsem nějak mohl vznešeně nazvat, že? Ale nenazval... Smůla. To stejně není důležité, pojďme dál... Konečně. Komoří otevřel dveře od hlavního sálu královského hradu a směrem k trůnu pomalu, urozeně kráčel král s královnou, která nesla v náruči malou princeznu. Atmosféra se dala krájet – všichni na přicházející královský pár s dítětem hleděli s otevřenou pusou. Zastavili se těsně před trůnem, kde již čekal u stolu ceremoniář. Královna položila dceru na stůl a čekala, až ceremoniář spustí zahajovací řeč.
Náhle se však zraky všech, kteří bedlivě sledovali dítě s ceremoniářem, obrátily směrem ke vchodu do sálu. K trůnu se blížily tři ženské postavy, na které všichni čuměli s ještě víc otevřenými ústy. Tři úplně luxusní, vytuněné roštěnky, s krásnou postavou i tváří, oháklé do jasných, zářivých šatů; jedna ve zlatých, druhá ve stříbrných a třetí v modrých. Všem úplně přecházel zrak, nebeský návrhář i vizážista si s nimi opravdu pohráli, byly doslova k nakousnutí. Každá s sebou nesla košík s darem pro malou následnici trůnu. Všichni muži, včetně krále, při pohledu na ně úplně slintali, zatímco ženy, královnu nevyjímaje, rudly závistí. Došly až ke stolu s princeznou a pak se všechny mírně uklonily královně i králi.

„Vaše veličenstvo královno, vaše veličenstvo králi, vážení hosté! Jak možná někteří tušíte, my jsme Sudičky,“ představila svůj tým První Sudička ve zlatých šatech.

Vtom to v sále bylo jako ve včelím úlu. Návštěva Sudiček v královském paláci byla velmi vzácná a mnoho lidí na ně vůbec nevěřilo; mysleli si, že je to nesmysl a blábol. A teď je viděli na vlastní oči v celé jejich kráse!

Když se přítomní uklidnili, vzala si slovo Druhá Sudička ve stříbrném: „Přišly jsme princezně vyslovit věštbu.“
„Je nám velkou ctí, po tolika letech...“ poděkoval jim král.
„Nám samozřejmě také,“ přitakala Třetí Sudička v modré róbě, posázené jasnými perlami.

Sudičky položily své dary před stůl s ležící princeznou a čekaly na králův pokyn. Ten pokýval hlavou, že děkuje a mohou začít. Byl přitom napjatý jako struna, stejně tak všichni ostatní v sále.

První Sudička si vzala princeznu do náruče a začala zářit ještě mnohem více, až všechny téměř oslepovala.

„Princezna bude krásná a moudrá“, spustila, „bude ochotná a obětavá, ovládat mnoho řečí a mnoho řemesel, v celém království a ve všech královstvích široko daleko nebude spanilejší a urozenější ženy.“

„První Sudička položila princeznu na stůl a stáhla intenzitu svého vyzařování na normál. Přistoupila k ní Druhá Sudička, která už zářila více s citem, takže si všichni nemuseli zakrývat ksicht.

„Princezna bude žít šťastně a po mnoho let, lid ji bude mít rád a bude jí ve všem důvěřovat. Bude mít mnoho přátel a bude mít ráda společnost,“ předpověděla Druhá Sudička a vrátila princeznu na stůl.

K princezně přistoupila Třetí Sudička. Vůbec nezářila a v její tváři se náhle objevil výraz provinilosti, spojený s jistým znechucením. Vůbec se jí nechtělo vzít do náruče princeznu a věštit. V sále to začalo opět trochu šumět. Co se ta třetí tak cuká? Ale ona dobře věděla, proč. Tu blbou a problémovou část věštby si vyžrala právě ona.

Třetí Sudička se po chvíli, když už to bylo trapné, přestala mračit a nasadila trochu vynucený, umělý úsměv. Přesně tak, jak to předváděla při tréninku v nebeské zkušebně.

„Princezna bude vskutku nejžádanější ze všech v celém kraji. A proto si vezme za muže prince z království na opačném konci světa. Z království, které je stejně slavné a vyhlášené jako tohle. Prince, který se narodil jen pár vteřin po princezně.“

Třetí Sudička přistoupila ke stolu a vrátila princeznu na své místo. Tvářila se, stejně jako První a Druhá, smrtelně vážně. A jako všichni v sále. Sudičky se chvíli rozhlížely kolem a zkoumaly výrazy ve tvářích urozených pánů a paní. Nakonec usoudily, že zatím všechny tři věštby jakž takž sežrali, tudíž mohou pokračovat.

Už si nebraly dítě do rukou, jen pronášely další věštby.

„Ano, princezna se provdá za ženicha nejurozenějšího z urozených,“ pokračovala směle První Sudička, „a obě království se tím spojí v jedno velké superkrálovství! A jejich vládnutí bude nepřekonatelné!!!“
Druhá Sudička se okamžitě přidala: „Ach, ano, vznikne z toho mocná říše, nejmocnější ze všech, nejmocnější v celých dějinách... Nejslavnější a nejlepší!“
Třetí Sudička přirozeně nechtěla zaostávat: „Neotřesitelná a věčná bude moc a sláva dvou spojených říší! Tak přísaháme my, Sudičky; vaše království budou vzkvétat ve štěstí a blahobytu a celý svět je bude ctít a uznávat!“
„Vaše princezna bude mít všeho akorát s mírou, proto se bude jmenovat Všemíra!“ dodala První Sudička.
„Jo, a s princem zplodí samé krásné, šťastné a vzdělané potomky!“ navázala na ni Druhá Sudička.
„A ti budou mít opět skvělé potomstvo, a tak to bude stále pokračovat!“ doplnila Třetí Sudička.

V tuto chvíli už měly všechny tři úplnou extázi. Začaly před trůnem tancovat, tajtrlit a po chvíli i mluvit pro lidi nesrozumitelným nebeským jazykem. Tohle v nácviku samozřejmě neměly. Vyloženě tady chyběl nějaký rozhodčí, který by zapískal na píšťalku, že tohle už je out.

Když vychladly, celý sál nevycházel z údivu. Král se po jistém váhání osmělil a vzal si slovo: „Děkujeme vám, drahé Sudičky, vřele a z celého srdce za takovou velkolepou a pozitivní prognózu, ale nebylo by při vší úctě pragmatičtější zvolit pro Všemíru, jak jste ji nazvaly, prince z nějakého bližšího království?“
„No, to vážně nebylo!!!“ urazila se První Sudička, „My pro vás chceme a přejeme vám jen to nejlepší z nejlepšího, copak jste nás neposlouchali?!“
„Jistě, že poslouchali,“ přitakal král, „ale jak tedy máme to spojení říší prakticky realizovat, když jsme tak daleko od sebe? To bychom do toho museli integrovat i všechna království, která jsou mezi námi a nimi.“
„Však už je máte v podstatě integrovaná...“ oponovala Druhá Sudička. „Do velké dálky máte různé dohody a družby a oni to tak mají taky. No, a těch pár zemí, které jsou ještě mimo tuto unii, nějak dořešíte!“
„Nebojte se, my vám to všechno vydatně požehnáme, tak můžete být klidní jako želva!“ přidala se Třetí Sudička.

Král se krátce zadíval na královnu a na své nejbližší poradce, kteří se tvářili stejně kysele jak on.

„No, a to máme toho prince pozvat k nám, až bude trochu větší, nebo hned vypravit posla, ať o nás vědí co nejdříve?“ vyzvídal král.
„Nene, kdepak, to už máme vymyšlené,“ ozvala se Druhá Sudička, „to jim řekneme my. Za pár hodin u nich začíná ceremoniál křtin a my se tam zjevíme jako u vás. „Až bude Všemíra plnoletá, vydá se za svým vyvoleným princem na cestu...“
„...Která bude trvat deset. Princezna za ním půjde pěšky. A doprovod jí bude dělat družina vedená jejím osobním strážcem,“ dodala Třetí Sudička.
„To ne!!! Proč to musí být takhle složitě?“ vložila se do rozhovoru zděšená královna.
„Abyste se na tom úspěchu a štěstí taky trochu podíleli,“ pronesla lakonicky První Sudička.
„Trochu?! No, to si děláte srandu!!!“ vykřikla královna, o kterou se pokoušely mrákoty.
„Těch deset let uteče jako voda, uvidíte,“ přesvědčovala je vlídně Druhá Sudička, „aspoň vaše princezna a jejich princ pořádně dospějí...“
„Proč jste vlastně to druhé slavné království neumístily někde blíž k nám? Tím by se vše usnadnilo...“ nenechal se odbýt král.
„To jistě, usnadnilo, hehe,“ zasmála se cynicky Třetí Sudička, „to byste museli ovšem být na daleko vyšším evolučním stupni! To byste spolu pořád jenom bojovali a soupeřili, kdo z vás dvou je lepší a má navrch. My moooc dobře víme, proč jsme vás dali tak daleko od sebe!“

„Jako, dobrý, ale my nebazírujeme na tom, že budoucí choť naší dcery musí být zrovna ta největší hvězda,“ přel se odhodlaně král.
„A to my zase jo!“ stála si za svým První Sudička, „narození královských dětí úplně ve stejný okamžik bereme jako jasné znamení, že prostě navždy patří k sobě! Víte, za jak dlouho se tato výjimečná událost bude opakovat??? Za celý trilion let!!! Tohle je unikátní šance, kdy můžeme pro vás i pro ně vykonat mnoho dobrého. A my ji chytneme za pačesy a nepustíme!!!“

První Sudička přitom sevřela ruce v pěst a dala je před sebe, jako že něco skutečně pevně svírá v rukou. Tvářila se naprosto chladnokrevně a přesvědčeně.

Král jen nevěřícně zakroutil hlavou. Královna taky.

„Jako... My to vše chápeme, ale stejně se nám to moc nelíbí... Bude s tím souhlasit i druhá strana, princovy rodiče?“ strachoval se král.
„Jo, stopro budou, my je zpracujeme stejně jako vás,“ ubezpečovala je ležérním tónem Druhá Sudička.
„Tý vogo, na deset let poslat nebohé dítě do jakéhosi vyhnanství...“
„Už jsme vám říkaly, že to chce nějakou oběť i z vaší strany. Ale pokud chcete, my všechny tyhle předpovědi můžeme bez problémů stornovat a vy si hezky najděte jiný program bez nás,“ usmála se triumfálně Třetí Sudička.
„Ne, hele, my souhlasíme,“ obhajoval se král, „jen si s váma potřebujeme doladit nějaké detaily...“
„No, a co když se jí, chudince, po cestě něco stane? Co když tu dlouhou štreku nezvládne???“ lamentovala skepticky královna.
„Neserte nás!!!“ rozlítila se První Sudička. „Sedíš si na uších, královno?! My jsme jí daly do vínku všechno pro to, aby to hravě zvládla. Levou zadní...“
„Jó, když tu vaši předkové před více než tisíci lety tohle království zakládali, to jsme vám byly dobrý!“ přisadila si nasupeně Druhá Sudička. „Že jsme vám dobrosrdečně přály tu nejlepší možnou budoucnost, že jsme vás takhle vypiplaly jako své dítě...“
„Jako, uvědomte si, vážení, že to zase není taková úplná automatika,“ přidala se drze Třetí Sudička, „když budeme chtít, za pár let, pche, za pár měsíců nebo i týdnů vám to tu můžeme doslova srovnat se zemí. A z namachrovanýho království nezůstane kámen na kameni, haha!“

Královna se nadechla, že odpoví taky něco hezky surového, ale král jí naznačil, aby nechala mluvit ho.

Královna se zašklebila a přikývla.

„To by ale byla nesmírná škoda, zničit své vlastní dílo...“ pravil vlídně král.
„Jistě, byla by to přímo nedozírná škoda,“ potvrdila králova slova První Sudička.
„No, tak se nakonec dohodneme...“ konstatoval mile a něžně král, „budeme všichni rádi a potěšeni, když zůstaneme v častém kontaktu.“
„Jo, to my taky... Budeme vděčné za častější setkání,“ přitakala Druhá Sudička, „ale jen tak na okraj – my dobře víme, co a proč plánujeme. Proč to všecko projektujeme a budujeme právě tak a ne jinak. My máme vysledováno, kdo se ke komu nejlépe geneticky hodí, známe vaši geografii a víme, proč jsme vám požehnali právě v tomto regionu...“
„...A necucáme si žádný hlody z prstu,“ navázala na předchozí řeč Třetí Sudička, „máme na to tam u nás pokročilou výpočetní techniku, která nám výrazně pomáhá v našem rozhodování a projektování. Software, který pravidelně a často aktualizujeme. Vybavení a metody, o kterých se vám tady na Zemi ani nezdálo! Ale to vám nebudeme vysvětlovat, to bychom tady byli ještě hodně dlouho. Vězte, že to vše dalece, ale vážně dalece přesahuje možnosti lidského chápání...“
„A proto nám, milí lidé, věřte!“ Jsme tady s váma už od začátku a dále tu po vašem boku obětavě budem,“ uzavřela debatu vítězoslavně Sudička Numero Uno.

Už zase neměla daleko do extáze, stejně jako ty dvě. Král i Královna si utírali pot z čela, dvořané a urození hosté toho měli rovněž plný brejle. Tendr s kandidátskými jmény, který měli v plánu proměnit v zábavnou a napínavou společenskou hru, šel taky do kytek.

Král si v duchu říkal, zda po tom všem ještě nějaký ceremoniál vůbec dělat... Ale jo, nejprestižnější království světa přece nemůže ztratit svůj kredit.

„Takže vše platí?“ dotázala se vzrušeně a dychtivě První Sudička.
„Platí!“ souhlasil král a zvedl ruku na znamení, že si plácnou.

Tak si Sudičky plácly s Králem, Královnou, vrchním poradcem i ceremoniářem. V sále opět zavládlo velké vzrušení, doprovázené značným hukotem.

„A nyní můžete přistoupit k vlastnímu ceremoniálu, již čistě ve vaší režii,“ vyzvala Druhá Sudička ceremoniáře k akci.

Ceremoniář, potěšen, že konečně dostal zelenou, si od krále půjčil žezlo a šel na věc...

......................................

Podobně to probíhalo i v království prince. Sudičky už byly otrlejší a nevybouchly tolik, když král nebo někdo z přítomných projevil nesouhlas, ale stejně se i tady hezky rafli. Princ dostal jméno „Všeslav“, aby to hezky korespondovalo s Všemírou. Beztak to Sudičkám doporučil jako ideální jméno nějaký inteligentní software...

........................................

Uplynulo osmnáct let. Sudičky občas přišly na vizitu, ale jinak věřily lidem, že vše dodrží. Princezna Všemíra i princ Všeslav byli řádně poučeni a proškoleni. Oba vyrostli do síly i do krásy, ovládali mnoho řečí a řemesel, byli udatní a spravedliví.
V den svých osmnáctých narozenin dostala Všemíra výbavu na cestu, věno pro prince Všeslava a družinu, vedenou jejím hlavním pobočníkem. Tak, jak to vyřkly Sudičky. Král byl hezky naměkko, zatímco královna už několikátý den bulila krokodýlí slzy. Všude byly natažené černé plachty a několik dnů měli všichni pracující dovču.
Král přibalil Všemíře i dary od Sudiček, aby jí pomohly zvládnout misi. Pak se Všemíra vydala s doprovodem na pěší túru. Královna ji pak oplakávala ještě několik týdnů.

.......................................

Všemíra byla vážně velice sličná a přitažlivá, široko daleko neměla opravdu konkurenci. Její pobočník na ni logicky měl už od začátku zálusk. Respektoval ale věštbu Sudiček, která byla nekompromisní. On sám byl však taky švarný mládenec. Všemíru též rajcoval, ale i ona měla bobky z toho, co by se stalo, kdyby věštbu neuposlechla.
Tak to vydrželi asi dva roky. Pak už ale svůj chtíč nedokázali překonat. Tak se na chvíli vzdálili od zbytku družiny a jeli jako fretky. Všemíře se po nějakých devíti měsících narodil syn. Jméno mu dali po tátovi.

„To bude průser jak mraky,“ strachovala se Všemíra, „princ Všeslav mě za to nechá popravit! Nebo mě sejmou samotné Sudičky!“
„Nebudeme z toho dělat vědu, vzít si ho můžeš i s dítětem. A kdyby něco, tak to nějak obkecáme, že není tvoje,“ uklidňoval ji pobočník. „Pokračujeme v misi, jedna vlaštovka jaro nedělá...“

Všemíra se vzchopila a pokračovali dál. Tak zase vydrželi sexuálně abstinovat nějaké dva roky. Pak už je zase ovládly hormony a museli na to vlítnout. Po devíti měsících se jim opět narodilo dítě. Tentokrát holka. Dali jí jméno Všemíra II.

„To je zvláštní, že se nám tu ještě nezjevily Sudičky a neseslali na nás nějakou pohromu. Jistě nás monitoruji,“ spekulovala Všemíra.

„Proč by to dělaly??? Pokud dorazíme do cíle a ty si vezmeš prince, vše bude v pořádku a smlouva nebude porušena,“ ubezpečil pobočník Všemíru. „Jdeme dál, už se nám to nestane.“

Tak pokračovali v misi i se dvěma dětmi. Celé další asi čtyři roky drželi své pudy na uzdě, ale nakonec si to rozdali ještě jednou.

„Hele, ale tohle už jako neukecáme,“ prohlásila Všemíra, když se blížili ke království prince Všeslava a měli před sebou už jen pár dnů cesty.

Všemíra byla v šestém měsíci a měla už pěkný buben...

„No, tak neukecáme, snad bude princ tolerantní...“ pronesl lakonicky pobočník a vybídl Všemíru k dokončení mise.

...........................

Konečně byli v cíli. Přesně v den osmadvacátých narozenin Všemíry. Stáli před královským palácem prince Všeslava. Všemíra už zdaleka nebyla tak půvabná a svůdná jako v osmnácti, po těch létech putování po světě a po dvou dětech...
Došli až k bráně a stráži ukázali královský dopis s žádostí o přijetí. Všemíra normálně na férovku přiznala, že děcka jsou její. Všichni byli úplně podělaní strachy a na audienci se vůbec netěšili. Přesto však šli dál, až dorazili do trůnního sálu. Táhli se pomalu jako smrad. Po levé straně od ní šel pobočník, levou rukou se držela se starším synem a pravou rukou s dcerou Všemírou II. Za nimi zbytek družiny. Došli až k trůnu a upřímně zírali s otevřenou pusou.

Na trůnu seděl král Všeslav a tvářil se stejně provinile a otráveně jako oni. Po jeho pravici seděla královna s bubnem, po levé ruce měla již odrostlejší dítě, po pravé dítě menší.

Král se vážně podíval napřed na Všemířinu rodinu, pak na tu svou, ironicky se usmál a ležérně pravil: „Tak vidím, že ve vašem království, stejně jako v tom našem, na Sudičky zvysoka serete...“