Rodák z Velkých Vinařic

„A né, že si na té škole nabrnkneš nějaků Pražačku! Šak víš, jaký to umijů byt potvory!!!“ kladla babička na srdce Slávkovi, když se chystal na svou první cestu na vysokou školu.
„Tož ba, babi!“ odsekl Slávek, aby mu babička nedělala kázání, a myslel si o tom svoje.
„Najdi si ňáků slušnů, našu...“

Jak „slušné“ jsou holky v jeho regionu, Slávek samozřejmě moc dobře věděl. Stejně o žádný vážný vztah nestál, nějaké citové závazky, to nikdy nebylo nic pro něho. Jo, parta kámošů a pařby, to bylo něco úplně jiného.

„A volé nám každé deň. Nebo aspoň každé druhé,“ prosila babička Slávka, když ho doprovázela na autobusovou zastávku.
„No, pokusím sa,“ přitakal Slávek.

Pár minut do odjezdu autobusu. Slávek s babičkou čekali na zastávce „Velké Vinařice, náves“. Busem pojede dvě zastávky do Šakvic, kde přesedne na vlak, kterým za chvíli bude v Brně. Pak rychlíkem do Prahy. Babička se nějakou dobu přehrabovala v kabelce a pak vytáhne malý dřevěný křížek a dvě tisícovky.

„Tohle máš, aby ťa Pán Bůh v tom světě opatroval... A to, aby ses mohl trochu rozšůpnůt,“ vysvětlovala babička.
„Jé, to nemuselo byt...“ vyhrkl překvapeně Slávek.
„Ale nikemu to neříké, aby lidi nebrblali, že tě rozmazluju,“ dodala babička důrazně.
„Neboj sa, babi,“ ujistil ji Slávek. Pak se významně podíval na Mařku, která stála pár metrů od nich.
„Nic nevidělas a neslyšelas, Mařko, že jo?“ zeptal se Slávek poněkud provinile.
„Né, o ničem nevim,“ odvětila Mařka a tajemně se usmála.

Ten její záhadný grimas moc dobře znal. Už od kolíbky. Mařku měl stoprocentně přečtenou a ona ho taky. Byla to taková místní rajda. Ta doprovod vážně nepotřebovala... Byl moc rád, že nakonec šla na výšku do Brna a on do Prahy. Že se mimo domov nebudou potkávat, protože si oba lezli na nervy a nikdy se neměli rádi. Jen se vynuceně tolerovali. Nedokázal si představit, že by si ji (nebo nějakou podobnou místní ochechuli) nedobrovolně vzal za ženu, poněvadž by se to vedení té jejich dědiny hodilo do krámu. Ještě před pár desetiletími byla taková politika celkem běžná. Br! Tady babička by o tom klidně mohla napsat dlouhý román...

Blížící se autobus vytrhnul Slávka z jeho melancholického rozjímání. Babička mu dala pusu, křížek na čelo a krátce ho pohladila.

„Opatruj sa...“

Babičce se chtělo brečet, zatímco Mařka se musela držet, aby se hlasitě, okázale nesmála. Ironicky se pošklebovala a Slávek měl sto chutí jí za to udělat něco hodně škaredého, třeba ji vyválet v trávě u zastávky. Slávek i Mařka si pobrali svá zavazadla a zamířili k busu. Babička ještě symbolicky zamávala a Slávek jí naznačil, aby už toho ceremoniálu nechala. To ještě ukecal mámu, aby ho místo ní doprovodila babička. To by byl jiný nášup, s několika vagóny blbých keců. Plně naložených. Ani by je ta lokoška nemohla utáhnout, jak by byly těžké... Tahle Slávkova čistě soukromá metafora ho docela pobavila. Konečně přestal být vážný a mile se usmál. Najednou byl s Mařkou aspoň trochu na jedné vlně.

„Šakvice, vlaková stanice.“
„Taky.“

Řidič počkal, až se oba usadí, a pak se bus rozjel. Babička ho sledovala, dokud jí nezmizel z dohledu. Pak se zvolna odšourala domů.

......

Odříkaného chleba největší krajíc. Neuběhl ani měsíc a Slávek se na první větší univerzitní akci spustil. Samozřejmě, že s Pražandou. Nebo téměř Pražandou. Nemohl si pomoci, ale hrozně ho rajcovala ta exotika. V Praze byl naposledy jako malé děcko a pak až teď, jako študák. Bylo tu pro něho všecko tak neokoukané a vzrušující... Včetně místních robek. Tedy děvčic. Respektive, ani takhle se v Čechách mladým ženám neříká. Existuje pro ně takový běžný, zhusta užívaný výraz, ale je vulgární. K vulgarismům se také dostaneme, ovšem na to ještě néni vhodná chvíle...

Byla to holka z vedlejšího oboru, která se dobře znala s jedním Slávkovým spolužákem. Nutno podotknout, že Slávek dělal zemědělku alias hnojárnu. Co jinýho by měl taky kluk z takové malé pr..., tedy dědiny studovat, že?

„A ty seš vodkaď?“ dodala si po nějakém tom pivu, vínu i něčem tvrdším Zuzka konečně odvahu.
Slávek měl rovněž něco popito a v relacích bujaré párty se taky nebránil bližšímu kontaktu.
„Tož, já su z Velkéch Vinařic!“
„Tož, a já su z Prahe. Nebo kousek od Prahe...“

Zuzka se neudržela a vybuchla smíchy. Úplně se začala válet smíchy po stole. Slávek v ní najednou poznával Mařku. Ta samá ironie a stejný jakýsi nedostatek taktu, na kterém si tolik zakládal. Ony jsou ty baby asi všecky stejný, pomyslel si.

„A kde to je, ty Vinařice?“ pokračovala Zuzka v seznamování, když ji smích přešel.
„Někde mezi Brnem a Břeclavů,“ oznamoval Slávek. „Víš, kde je Břeclav?“
„Tož, vím, úplně na konci světa...“

Zuzka se opět začala smát, ale už se víc ovládala.

„A z kama si přesně ty?“ zajímal se Slávek.
„Následoval další ironický smích a odpověď: „Zbuzany. To je hned za Prahou přibližně směrem na Plzeň.“
„Zbuzany, tam jsou pěkný Zuzany,“ vyhrkl spontánně Slávek.

To Zuzce zaimponovalo. Že Slávek tak rychle vymyslel něco, čím jí hezky, nenuceně polichotil. Ta se na něho mile, zamilovaně usmála a on na ni taky. V tenhle okamžik už věděli, nebo aspoň tušili, že je ruka v rukávu...

Ještě ten večer se dali dohromady. Zuzka skončila opilá úplně podvobraz. S pitím neměla moc praxi, zatímco Slávek byl už, řekněme, poloviční notor. Stejně jako většina kluků z jeho vesnice. Dotáhl ji doslova v náruči na kolej, protože domů už by jí nic nejelo. Vrátnému dal jako úplatek dvě kila, aby držel hubu a krok a nedělal z toho vědu. Pořád levnější než platit jí taxíka do Zbuzan a strachovat se, že mu ji taxikář zprasí, když byla takhle bezvládná. O to rozhodně neměl zájem. Dosmejčil ji z posledních sil na pokoj a hodil na prázdnou postel spolubydlícího, který na víkend odjel domů. Přikryl Zuzku hezky peřinou, políbil ji, pohladil ji a šel taky spát.

Když se okolo poledne probudil, Zuzka už byla vzhůru a právě se sprchovala v koupelně.

„Ahoj, lásko, to jsme včera trochu přehnali, viď?“ pozdravila ho, když vyšla z koupelny a rozčesávala si vlasy.
„No, spíš ty, já su z domova vytrénované,“ konstatoval uštěpačně Slávek.

Zuzka na sobě měla sexy prádélko a celkově vypadala moc dobře. Lepší kus opravdu nemohl klofnout, gratuloval si v duchu Slávek. Přišel k ní, vzal jí hřebínek a chvíli jí česal vlasy. Pak jí hřebínek vrátil, poplácal ji po zadku a dlouze políbil.

„Jo, použila jsem tvůj šampon a ručník. Doufám, tedy. Ten modrý.“
Jo, ten modré je můj, Tonda si na víkend bere věci dom. Některé.“
„Modré, hihi! Nevím, jestli si na ten tvůj dialekt někdy zvyknu...“
„Ale jo, zvykneš!“
„Helé...“ Teď to zase trochu ujelo Zuzce, takže se upřímně zasmál Slávek.
„A máte tam u vás i vinohradý, když to máte v názvú?“ vyzvídala Zuzka.
„Tož ba, že máme, a hodně. Kúsek od nás sú Malé Vinařice a tam sú vinohrady menší. Šak sa k nám možeš podivat, až budeme mit zkúškové období.“
„A to by šlo? Co by na to řekli vaši?“ znejistěla Zuzka.
„Ti ještě nic nevijú, ale já je zpracuju,“ sliboval Slávek. „Ale poďme se rači muckat. To si možeme dořéct potem...“

Slávek povalil Zuzku na postel a začal ses s ní mazlit.

O své nové známosti se doma zmínil až asi po měsíci, kdežto Zuzka se doma nerozpakovala oznámit svůj objev hezky za tepla ještě ten den. Vyklopila to i svým kámoškám. Co nejdříve to šlo, potkala se s nimi v místní vinárně.

„Je s ním vážně prdel, né jako se zdejšíma sucharama...“
„A z čeho máš u něho nejvíc prdel?“
„Nó, to jeho ´Tož, oni sú´ a podobně. A taky různý buranský móresy... Holky, to byste ho musely vidět a slyšet živě. Však vám ho brzy představím...“

Zuzka významně pozvedla skleničku s vínem a přiťukla si s kamarádkami na svůj velký triumf.

......

Uběhly další asi tři měsíce a bylo zkouškové období. Ve Velkých Vinařicích se konaly každoroční lednové velkolepé hody, lidově řečeno žranice, chlastačka a ještě mnoho dalšího, to si jistě domyslíte... Slávek přesvědčil své příbuzné a známé, aby směl Zuzku přizvat na hody a celé vesnici ji oficiálně představit jako svou přítelkyni.
Zuzka se hrozně těšila - naposledy byla v místech Slávkova rodiště jako malá holka, u jakési máminy dávné kamarádky, což si ovšem vůbec nepamatovala. Slávek to však celé viděl daleko prozaičtěji. Trochu litoval toho, že ji na hody pozval. Na druhou stranu byl však rád, že bude Zuzka pořádně zasvěcená do reality všedního (i svátečního) dne v jejich obci.

Cesta vlakem do Brna proběhla celkem nezajímavě a nedramaticky. V kupéčku byli sami a vlak jel jako po másle. Zato rychlík z Brna do Břeclavi měl nahlášených deset minut zpoždění, tak Slávek ještě skočil pro něco na zub a na chvilku nechal Zuzku v kupé samotnou. K té si mezitím přisedli dva Brňáci. Ani se neptali, zda má v kupé volno. Vypadali hodně zanedbaně a Zuzce to bylo velmi nepříjemné. Snažila se předstírat, že to nevadí, ale moc jí to nešlo. Řekla si, že raději nebude mluvit a jen se decentně usmívat.

„A na co valíš do Breslau?“ spustil jeden z nich.
„Tož, za Libó, né?“ odpověděl nechápavě ten druhý.
„A ona néni ze Štatlu?“
„V posledních járech už jo, ale původně byla kósek od Breslau...“
„Jo, tož to sem negómal!“
„A kam valíš ty?“
„Do Zaječího, dělajó tam ňákó pařbu...“

Zuzka musela opět potlačovat smích. Brňáci si ji se zájmem prohlíželi.

„Dobrá hajfa, co?“
„Špicová!“

Oba se chvíli pochechtávali a Zuzka s nimi, protože nevěděla, že se baví o ní.

„Kemo, ale minulé pátek, to byla čurina! To sme s Pepem razili šalinó k Prýglu a jeden fógl tam cháloval a glgal jakósi vasrovicu. Už byl hodně nakóřené. No, a pak nastópily benga a musel zalepit flastra...“
„To museli všici dobře házet baterky!“
„Jo, kemo, házeli čučku...“

Zuzka profesionálně simulovala, že jim vše rozumí a skvěle se baví s nimi. Dávala přitom hrozně pozor, aby neřekla ani slovo svou ortodoxní pražštinou. Za to by ji možná vyhodili oknem, protože Pražanda přece nemá v Brně ani jeho okolí co pohledávat!!!

Do kupé dorazil Slávek a vytáhl z batohu něco na jídlo a pití. Zuzka si evidentně oddychla. To předstírání, že si brněnskou zábavu taky užívá, ji vyčerpávalo, i když v tom byla moc dobrá, podobně jako Mařka, kterou právě za tuhle falešnost Slávek tolik neměl rád. Zuzce to ale toleroval, byla daleko kultivovanější a zajímalo ji i něco jiného než peníze, sex, drby a vliv.

„Promiň, v tom krámu byla fronta jak sviňa!“

Kdyby se zpoždění nenavýšilo na dvacet minut, vlak by mu ujel i se Zuzkou, které by Brňáci možná kdoví co provedli. Ale Slávek to měl pod kontrolou; hlášení o zpoždění bylo dobře slyšet i v nádražním obchodě. Když tak by se na prase předběhl, případně zboží vrátil do regálu a zdrhal na vlak s prázdnou.

„Díky, tos nemusél...“ snažila se Zuzka použít Slávkovo nářečí.
Potichu, pomalu a strojeně, jako když se cizinec učí česky. Ne nějak moc okatě, ale přeci jen možná mohla natvrdo mluvit, jak jí zobák narostl.

„Tož si dé do žeráku,“ pobídl ji Slávek.

Pak se na Brňáky přísně podíval, ale zase ne moc provokativně. Nebyl fyzicky nijak nabušený a prát se vůbec neuměl. Konflikty všeobecně neměl rád a ve Vinařicích mu to tudíž často dávali sežrat. Asi proto si našel Zuzku; věděl, že tam příliš nezapadá. Že po škole zůstane v Praze, nebo prostě bude někde daleko od svého rodiště.

Slávek si přisedl k Zuzce, a co nejvíce se s ní přitiskl k oknu, aby byli co nejdál od Brňáků. Okázale ji hladil a líbal, aby jim bylo zřejmé, že je jeho a ať na ni nic nezkouší. Ti se zlomyslně pošklebovali a dál se bavili tím svým hantecem. Slávek se Zuzkou se zahleděli z okna a k tomu pojídali a popíjeli. Řeči v hantecu ignorovali.

Vlak se rozjel.

„Šakvice sú hned první stanica, tak sa tu moc nerozglábuj, jo?“
„Jo...“

Vlak se blížil k Šakvicím. Slávek se Zuzkou si rychle sbalili věci a vylezli z kupé.

„Nashle!“
„Čaute, mládeži...“

Brňáci jim ironicky zamávali a Zuzce poslali pusu. Slávkovi ani Zuzce to nebylo příjemné, ale byli rádi, že už je ti dva nebudou otravovat, tak to přešli. Vlak zastavil a oba vystoupili. Zuzka na vše krátce hleděla jako tele na nový vrata.

„Teďka pudem kúsek na bus...“ prohlásil Slávek a naznačil směr.

V Zuzce se mísilo mnoho různých pocitů. Ve Slávkovi taky, ale s tím rozdílem, že má za vše výhradní zodpovědnost. Měl takový pocit, jako kdyby byla Zuzka malé děcko, které je nutno stále hlídat. No, ono to nějak dopadne, pomyslel si.

Dorazili na šakvickou autobusovou zastávku. Slávek se mrknul na jízdní řád, symbolicky pokýval hlavou, že ještě mají trochu času a pak vytáhl z jednoho zavazadla placatku s pálenkou.

„Tož si dáme na dobrú notečku, né? Ať nám ty hode vyndů.“
„Už tak brzo? Abysme tam nepřijeli vožralí...“
„Neboj, s tím oni počítajů!“

Slávek si pořádně loknul a podal placatku Zuzce. Zuzka si opatrně lokla a vyprskla.

„Tož, co to bylo?! Tohle u nás neradi vidijů! Šak už sme spolem takhle párkrát glgali, né?“
„Šak jo, já sa polepším...“ trénovala si Zuzka místní dialekt, ale ten pražský přízvuk byl ještě hodně markantní; úplně Slávkovi trhal uši.

Od svých rodáků čekal jistou toleranci. Ostatně, návštěvy „z exotických končin“ u nich nebyly úplně vzácné. I tak byly vždy velkým pozdvižením a také důvodem k různému rýpání a laciné srandě, čehož se právě Slávek odůvodněně obával.

Zuzka se napila podruhé, již o něco statečněji. Pak předala lahvičku Slávkovi. Hrdinsky se přitom usmála.

„Tak eště do druhé nohy, abych nekulhal!“

Slávek si přihnul, pak placatku završkoval a schoval zpátky do brašny. Autobus už se přibližoval. Slávek vytáhl z kapsy peněženku a studentskou průkazku na slevu. Zuzka si též připravila svou studentskou kartu.

„Dvakrát Vinařice náves, student.“

Oba zamávali řidičovi průkazkami, Slávek zaplatil, vzal si lístky a oba se posadili. Dva kluky v buse Slávek znal, jeden přímo z Vinařic a druhý z nedaleké vesničky. Symbolickým zvednutím ruky se pozdravili. Kluci trochu nevěřícně hleděli na jeho novou společnici, která zase hleděla na úplně všechno. Mimo jiné z okna na vinohrady a v buse na babky v krojích. Jedna měla v košíku husu. Zuzka se musela znovu ovládat, aby nepropukla v hlasitý smích, to by byl opravdu velký trapas, který si nemohla dovolit.

Za pár minut dorazili na náves ve Vinařicích. Vystoupili z busu a odložili zavazadla. Přivítalo je hlášení místního rozhlasu, hejno slepic kousek od zastávky a pár babek na lavičce.

„Ahoj, Slávečku!“
„Dobré deň.“

Zuzka se se zájmem zaposlouchala do hlášení.

„To neposlúché, to oni kdákajů o tech hodech, to já všecko vim!“
„No, ale já né...“
„Tož, já ti to zkráceně povim doma.“
„Tož dobře...“

Slávek se šel přivítat s babkami. Zuzka s ním.

„Dobré deň, tohle je moja Zuzka.“
„Dobré deň, tož vítajte u nás...“

Zuzka si potřásla rukou s babičkami. „Dobré deň,“ utrousila suše.

„Jak sa daří, Slávečku, na tej hnojařině?“
„Nó, daří sa...“
„A učíš sa?“
„Učím, babi!“
„Jó, studuje poctivě,“ vmísila se do rozhovoru Zuzka, „já na něho dohlížím,“ dodala hrdě.
„A z kama pocházíte, slečno Zuzko?“
„Z jedné malé obce u Prahý.“
„Jó, Pražačka, hmmm...“

Babky si Zuzku očumovaly jako nějaký exponát v galerii.

„A jak sa vám u nás lébí?“
„Jo, tož... Lébí.“

Zuzka byla velice nervózní a Slávek taky. Babky to vycítily, a proto už nic dalšího nevyzvídaly.

„Tož si te hode oba užite!“
„Děkujeme, babi! My už teda pudem.“

Slávek a Zuzka se rozloučili s babičkami a pokračovali v cestě domů. Ještě si oba na kuráž dvakrát přihli z placatky. Před jedním barákem byla uvázaná koza. Slávek za ní suverénně přišel a začal ji drbat pod krkem. Pak vytáhl z batohu nějaké zbytky jídla a dal jí ochutnat.

„Poď si ju taky pohladit. Neboj sa!“

Zuzka opatrně přistoupila ke koze, hladila ji a dávala jí zbytky jídla.

„Jak se jmenujé?“
„Mařka. Stejně jako jejich dcera.“

Ano, byla to ta Mařka, která byla se Slávkem v nepřátelském vztahu, ale s její kozou se Slávek mazlil moc rád. Respektive s kozou jejích rodičů. Mařka se jinak na hospodaření moc nepodílela. Také se do Vinařic poněkud nehodila. Dalo se očekávat, že si nabrnkne kluka ze „Štatlu“ a přivdá se do Brna, nebo prostě taky mimo svou rodnou hroudu. Slávek věděl, že z Brna dorazí až další den, momentálně se asi drtila na zkoušky. No, spíše s někým randila nebo přímo trtkala, tipoval v duchu Slávek. Jinak by se jejímu domu vyhnul velkým obloukem. Konfrontovat Zuzku s Mařenou, to by nebylo úplně nejlepší, jednalo by se o explozivní kombinaci. Mařka by jistě začala vyrypovat a Zuzka by si to nenechala líbit. Tento kontakt by jistě nedopadl dobře. To na hostině, až budou mít něco popito a snědeno, je nenásilně seznámí, to už budou obě v klidu spíše hledat společnou řeč, než aby si naschvál vjely do vlasů.

„Mařko, ty jsi ale milá kozenka,“ hrála si Zuzka s Mařkou a nervozita z ní na chvíli částečně opadla.

„Tož, už pudem, jo? Naši už ňa čekajů...“
„Jo, už pudem!“

Slávek vytáhl mobil a zavolal tátovi.

„Ahoj, tato, eště sme se zastavili u kozy Mařky, ale už dem!“
„Jo, sem tu i se Zuzků...“
„Šak v klidu, né?“
„Dobrý, čau!“

Slávek schoval telefon a zamračil se, že měl táta mnoho zbytečných otázek.

„Tož, a sme doma!“ prohlásil radostně Slávek, když dorazili na místo. Zuzka si vše důkladně prohlížela. Prošli dvorkem okolo slepic, hus, koček a psa, který je důrazně vítal. Zuzce olízal celý obličej a přátelsky po ní skákal. Ta se jen pohihňávala. Pak dorazili do kuchyně, kde je už čekal „uvítací výbor“. Stavení Slávkovy rodiny bylo naprosto tuctové a standardní, nicméně pro Zuzku to znamenalo něco jako výlet na Mars.

Máma i sestra Slávka líbaly a objímaly, což se Zuzaně moc nelíbilo, ale co měla dělat...

„Tak tohle je Zuzka, mama a sestra Kača.“

Zuzka si potřásla pravicí s mámou i sestrou.

„Tata přinde za chvílu... Šel pro gořalu.“
„My už jsme si dali po cestě moju. Dvakrát...“
„Nevadí, tak okoštujete i tu našu, je vypálená o Vánocách, tus eště nepil.“
„Tož, vítajte v našé dědině, Zuzko...“
„Tož, vítám!“

Chvíli bylo trapné ticho. Zuzka, jindy tak společenská, najednou vypadala jako obžalovaný u soudu. Ticho naboural až příchod otce s lahví slivovice.

„Dobré deň, to tu máme ale špeciálního hosta...“
„Dobré deň!“
„Zuzka, tata.“
„A tož, na uvítanó sem si dovolil nalit vám štamprdlu...“
„To mi klidně všichni tykejte.“
„Tož, dobrá, Zuzko!“

Otec nalil všem pěti přítomným do půldecové skleničky a všichni si přiťukli.

„Tož, na te hode!“ prohlásil slavnostně táta.
Všichni do sebe štamprdli domácí pálenky kopli na ex.
Zuzka se překonala a udělala pouze brr!

„Píše, co? Tak eště repete, ať nekulháme...“

Všichni znovu kopli panáka. Zuzka byla překvapená, že i Kača, která měla podle Zuzky max patnáct. Ještě si sama dolila tak do půlky panáka a kopla do sebe i třetí porci.

„Ehm...“ osmělila se Zuzka, „Kača eště neni dospělá, že?“ Dialekt už jí docela šel, ale místní reálie pořád vůbec nechápala.
„Jó, Zuzko, tady sosajů už i malý děcka... To si musíš zvyknút!“
„Ty vado! No, dobrý...“

Zuzka byla poprvé skutečně šokovaná.

„Jako, né pořád! Enom, když je nějaká akce, jinak ty haranty držíme na uzdě!“

Otec na Zuzku pohlédl rozvážně, jako že to s mládežnickým pitím opravdu nepřehánějí. Zuzka jen pokývala hlavou, že mu věří. Pak se posadila k oknu a Slávek jí připravoval nějaké pohoštění. Hody začínaly až následující den odpoledne, avšak většina obyvatel Vinařic i přespolních hostů se již „připravovala“ několik dnů. Slávkovo příbuzenstvo Zuzku krátce vyzpovídalo a pak ji nechalo se Slávkem samotnou, poněvadž jim bylo jasné, jak je nervózní a nesmělá.

Krátce po jejich odchodu přiběhla do místnosti nějaká holka, přibližně ve Slávkově věku.

„Jé, čáu, Slávine, jak se ti študuje v Praze?“ zdravila ho velice důvěrně. „Je tu někde Kača?“

Zuzka ihned zbystřila, vyskočila ze židle, přitiskla se ke Slávkovi a chytila ho za ruku. Žádný líbání ani objímání s mým Slávkem na uvítanou se konat nebude, nene!

„Jé, dobré deň!“
„Dobrej dén! Pardon, dobré deň.“

Zuzka na okamžik v tom rozrušení zapomněla na jihomoravskou mluvu a tvářila se dosti provinile.

„Kača je někde tady vedle... Seženu ju, posaď sa.“
„Ale to né, když tu máš kámošku...“

Kámošku, jo, ty couro? Pomyslela si naštvaně Zuzka.

„To je Zuzka. A tohle Pavča, sůsedka.“

Holky si neochotně podaly ruce.

„Čau.“
„Hoj.“

„No... Tak já eště přindu.“

Pavča se zahanbeně vypotácela pryč a Zuzka si zhluboka oddychla. Po chvíli se vrátily Slávkova sestra s mámou. Ve velkém koši nesly nějaký proviant.

„Ty dodělé tohle a my budeme vařit pořádnů večeřu...“

Slávek naservíroval jídlo na talíř a donesl ho Zuzce. Mámě ukázal, že můžou převzít štafetu. Vtom do kuchyně vtrhla jedna kočka, spíše ještě koťátko, vyhopsla na stůl před Zuzku a dožadovala se mazlení. Zuzka se s ní při jídle mazlila a občas jí dala kousek, když moc žebrala. Vše si pečlivě prohlížela a přemýšlela o tom.

„Co ta tvoja robka tak pořád zgréňá?“ dotázala se netrpělivě máma.

Slávek jen pokrčil rameny.
Zuzka neznala, co tenhle pojem znamená, a rozpačitě mrkla na Slávka. Ten jí naznačil, že se tím nemusí zabývat a že jí to objasní později.

Kača loupala u plotny brambory a máma dělala nějaké maso se zeleninou. Do místnosti náhle vletěla moucha a nepříjemně bzučela.

„Co tu dělá mucha v zimě, do prdele?“ rozčílila se Kača. „Mlazgni ju!“ přikázala Slávkovi.

Ten vzal plácačku, chvíli mouchu naháněl a pak ji trefil na stole. Mrtvou, respektive omráčenou mouchu hodil na zem. Kotě seskočilo ze stolu a mouchu pohotově sežralo. Zuzka byla poprvé znechucená, ale dělala, že nic, to ještě lze překousnout.

„Neprondete se na chvílu po venku, než to doděláme?“
„To bysme mohli, že, Zuzi?“
„Jo, mohli...“

Zuzka dojídala a dopíjela. Kývla na Slávka, že se pomalu budou chystat na procházku. Do světnice najednou přiběhla slepice.

„Kdo zase nechal otevřené kurník, do řiti?!“ běsnila Kača. „Vyhoďte tu slépku někdo ven!!!“

Kača se pokoušela slípku zahnat, ale ta se nenechala; pobíhala po kuchyni a pozobávala drobky ze země.

„Ona se tu aji vysrala, kurva!“ nadávala Kača.

Slepice nakonec odběhla. Zuzka vše sledovala se zatajeným dechem, jako nějakou napínavou scénu z akčního filmu. Kača vzala do holé ruky bobek od slepice, hodila jej na dvorek, pak si ruku jen lehce otřela do zástěry a pokračovala v přípravě jídla, jako kdyby se nechumelilo. To už Zuzka nevydržela a udělalo se jí opravdu zle. Vstala od stolu a zamířila na dvůr; kde je záchod, na to už se ani nestihla zeptat. Před pusu si preventivně dala ruce, kdyby to na ni přišlo moc brzo, aby jim ještě nepotřísnila celou kuchyni. Za pár vteřin již všichni dobře slyšeli, jak se nebohá Zuzka na dvorku nad kanálem nadavuje a zvrací.

Kaču s mámou přepadl hysterický smích.

„To je fiflena!!!“ neodpustila si břitkou poznámku máma.
„To sme tu eště neměli!“ přisadila si Kača.

Slávek jen zarytě mlčel a propadal se hanbou do země. Za chování sestry i reakci Zuzky. Když se vrátila, doprovodil ji do koupelny, aby se umyla. Pak se společně vrátili do kuchyně. Slávek ji něžně hladil a líbal na tvář.

„Už je ti dobře?“
„Jo, už docela jo...“
„Udělám ti čaj na spravení chuti...“
„Dobře, můžeš.“

Kača s mámou zvážněly a už radši na adresu Zuzky nic neříkaly. Dělaly, jako kdyby k ničemu nedošlo. Zuzka vypila čaj a šla se Slávkem provětrat se ven. Ten jí ukázal celou dědinu i nejbližší okolí a zasvěcoval ji do všech zdejších reálií, aby se zítra nikoho moc nevyptávala a mohli se oba nezávazně bavit.

„V zimě je to takové ponuré, ale v létě, to je krása...“ zasnil se Slávek. „To jdeš spat ven a z kopca pozoruješ vinicu a hvězdy...“
„Tak mám aspoň důvod přijet i v létě,“ podotkla Zuzka. „Máte nějaký zábavy i přes léto?“
„My tu máme ňákú akcu každú chvílu!“
„To máte bezva. Helé, a co je to zgréňat?“
„Jako blbě hledět, zírat...“
„Ahá, jo takhlé!“

Krátce byli oba zticha, jen se procházeli večerní krajinou za vesnicí a užívali si nerušené společné okamžiky.

„No, a ještě k té Janči...“ osmělila se Zuzka, „pokud sem to dobře pochopila, tak žije současně se dvěma chlapama...“
„Možná i s víc.“
„Ty vogo...“
„No, víš...“ soukal ze sebe Slávek, „my si tu všici tak nějak vypomáháme. Když nemože jeden ogar, zastůpí ho jiné.“
„Jak zastůpí?!“ žasla Zuzka.
„No, tož... Jak to enem řéct?“ přemítal Slávek. „Když je někdo, řekněme, neplodné, ale chce mět děcko, tak mu ho udělá třeba sůsed. Jiné šuhaj. Jako, udělá ho jeho ženě.“
„A s tím sů všici jako spoko?“
„Všici taky né, ale dělá sa to tu často. A nejen tu, i v jiných krajách...“
„No, ty kráso!“
Slávek se krátce zamyslel. „Víš, kolik je tu nemanželských dětí?. Moc, tak každé druhé, nebo minimálně třetí, je nemanželské.“
„Ale přitom je vás tu většina věřících, a děláte tohle...“
„No, to sme, to máš recht. Ale ono sa to tak přísně nebere, to je, jako že tu lidi jeden pro druhého dělajů dobré skutek...“

Zuzka se dlouze vážně zamyslela.

„Teda, myslela jsem, že váš folklór je na lepší úrovni.“
„Tož, toto néni folklór, to je takové nešvar.“

Zuzka zase po nějakou dobu dumala.

„Doufám, že ty bys takto žádnému kamarádovi nepomáhal!!!“ vystartovala na Slávka Zuzka žárlivě. „Ani bys po mně nenechal skákat jiné ogary, nebo jak jim tu ještě říkáte!“

„To stopro né!“ dušoval se Slávek.
„A vážně jsi přede mnou žádnou neměl?“
„Né, to byly enem kamarádky.“
„Helé, a... Omlouvám se, zase mi to ujelo!“
„Nevadí, pokračuj...“

„Ty ale nejsi nemanželské dítě, viď, lásko! Vlastně... že jo?“ pravila Zuzka roztřepaným hlasem a chtělo se jí brečet.
„No, pokud vim, tak nésu. A kdybych byl, tak bys ňa teda nechtěla?“
„Ale chtěla...“

Zuzka opět krátce mlčky rozjímala.

„Slávine, já ti ale nevěřím," vyčítala mu Zuzka zoufale a začala brečet, „sledovala jsem, jak na tebe startovala ta baba... Kdybych okamžitě nezasáhla, určo by ti dala pusu a objala tě...“
„Víš, Zuzi, ale ty taky nési úplně stopro upřímná.“
„Já vim, že nésu,“ pravila tiše Zuzka, „ale nikdy bych ti nezahla. Nikdy v životě bych tě nezradila, nikdy!!!“ řvala hystericky jak na lesy.

Zuzka dlouze hlasitě a zoufale brečela; nebyla schopná nic říct. Když se vybrečela, úplně koktala. „Já, jako... Jak ty... Jak mi dokážeš, že mě nebudeš podvádět? Ani nutit k sexu s jiným mužem?“ Hlas se jí třepal a byla s nervama úplně na dně, prostě bezradná.

Takovou ji neznal. Že ji tahle pro něho banální hovadina dokáže tak strašně rozházet a zlomit. V Praze a v Čechách obecně si lidi taky zahýbají jako na běžícím pásu. Jenom to v té anonymitě Prahy alias kteréhokoli většího města lze snadno ututlat. To mu již hodně lidí potvrdilo. A také se to nevydává za jakousi kulturu, či co. Jo, v tomhle má Zuzka vlastně pravdu, je to součást folklóru, ať se nám to líbí, nebo ne... Si možná naivně nalhávala, že v jeho oblasti je to nějaký nedotčený a čistý. Houby s octem, proto ji sem taky bral, aby si sundala růžový brejle. Buď to přenese přes srdce, nebo ne, je to výzva...

Slávek Zuzku něžně objímal, hladil ji a utíral jí slzy. Přitom usilovně přemítal, jak by se z toho nemilého obvinění vykroutil.

„No, to prostě se mnů musíš vyzkůšat; až spolem budeme delší dobu, tak sa vše ukáže.“

Taky se mu třepal hlas a nezněl zrovna přesvědčivě.

„Né, já nechcu čekat! Jak mi to dokážeš tady a teď?“

Slávek se zarazil. To ale nejde; takovou záruku nemůže poskytnout nikdo nikomu.

„No, já to slibuju! Šak nebudem žit v tomto buranově!“
„Ale to je úplně jedno, kde budeme... Ty to máš v sobě, ty užs to od nich okůkal!“

Slávek už se nezmohl na odpověď. Zuzčina obžaloba byla neprůstřelná. Vinen. Určo jí nedokáže být věrný, i když jí to při svatbě slíbí v kostele před samotným Bohem. Jo, neměl už od začátku jejich známosti zastávat takové liberální postoje. Zuzka je sice falešná, celkem hodně, po mařkovsku, ale v tomto se na ni může absolutně spolehnout.

Zuzčin zásah, když ho navštívila sousedka, nebyl první a jistě ani poslední. Vzpomněl si na to, jak na jedné párty na kolejích téměř zmlátila jednu jeho kámošku za to, že si dlouze, důvěrně podali ruku. A jinou zase za to, že se s ním podle jejího vkusu příliš dlouho bavila na jiné akci u skleničky s vínem.

„Já nevim, co mám eště udělat... Dat ti to písemně?“
„Ne, to já nepotřebuju.“

Zuzka se vysmrkala a významně si odkašlala. Pak spustila smrtelně vážným, pedagogickým tónem: „Slávku, já toho mám tak akorát dost! Jsme spolu už asi tři měsíce, a to je hooodně dlouhá doba na to, abysme se dobře poznali. Už tě nechcu! Je konec,“ prohlásila nevraživě.

Slávek na ni zíral jako zjara. „Ale Zuzanko...“
„A neříkej mi Zuzanko!!!“ zařvala na něho surově.

Slávek měl v tuto chvíli strach, že řekne ještě jedno slovo a Zuzka ho v záchvatu svého amoku shodí z kopce a zastaví se až v údolí u vedlejší dědiny.

„Prosím tě, nenech sa tím vším tak zblbnůt,“ škemral Slávek. „Jesi mě už nechceš, tak to se tu zétra možu zrovna zastřélit!“
„Klidně to udělé,“ prohlásila cynicky Zuzka. „Já zítra hned ráno jedu domů. A všem normálně na férovku oznámím, že jsme se prostě rozešli...“
„Zuzi, prosím ťa, né!!! Já přísahám, že ťa nikdá nebudu podváďat!!!“

Poté Slávek vytáhl křížek, který mu tenkrát darovala babička, klekl si před Zuzkou na zem, objal její nohy, přitiskl si hlavu k jejímu koleni a hlasitě se začal modlit. Zuzka tím byla úplně konsternovaná; tuhle reakci ani ve snu neočekávala. Slávkova modlitba byla spontánní, dojemná a přesvědčivá. Zuzka začala podruhé brečet.

„Já to tak nemyslela... Beru to zpátky!“

Slávek vstal, schoval křížek do kapsy a padl Zuzce kolem krku. Vzájemně se hladili a utírali si slzy. Když je to přešlo, začali se upřímně smát. Pak šli mlčky, v tichosti domů.

„To ste tam byli ale dlůho! Večeřa už je dávno na stole,“ přivítala je máma, když vstoupili do kuchyně.
„Ukázals jí všecko?“
„Jo, ukázal,“ pravil vyčerpaně Slávek.
„Tak si vemte večeřu, děcka.“

Slávek se Zuzkou zasedli k večeři a byli úplně zticha. Máma poznala, že asi měli náročný program. Během večeře se táta na chvíli zastavil ve dveřích od dvorku a něco řešil s jedním známým. Pak přišel do kuchyně a položil na stůl nějaký přístroj a láhev domácí kořalky, patrně slivovice.

„To mám pré opravit Matůšovi. Taky přinde, když sa ňa to némiň hodí!“

Chvíli si prohlížel aparát a pak ho i s lahví odnesl do komory.

„On si ten bazmek rozgřáme a já ho mám po něm porichtovat. Pazgřivec!“ postěžoval si. „Aspoň mi na oplátku dal gořalu. Tu vyglgáme raz dva, nebojte...“

Slávek se Zuzkou se jen zahihňali a poté se dlouze políbili. Vypadali velmi šťastně a spokojeně. Těšili se na celý další víc než týden strávený společně. Dva dny hodů a sedm dní studia. Byl pátek večer a Slávek měl další zkoušku až popříští pondělí. Zuzka hned po něm v úterý. Snad jim ten slib vydrží a nenechají se ovlivnit žádnými buranskými móresy...