Jirka skautem

Žil kdysi na planetě Zemi, v zemi československé a socialistické, v Kostelci nad Labem nebo chcete-li v Labském Kostelci, středověkém královském komorním městě, základní školař Jirka. Psal se rok 1968 a v zemi československé a socialistické tály už od jara ledy nesvobody, hlouposti a diletantství. Jirka zatím tu nesvobodu příliš nevnímal. Jednou ročně se dobrovolně-povinně dostavil do prvomájového průvodu, někde v systému řízení socialistické společnosti mu za to bylo do listiny nazvané “Kádrikulum vitae“ otisknuto razítko malého kuřátka. Jevil-li se občan ten nehoden ani 1 desetiny mililitru tiskové barvy, byl mu vyznačen úsporný černý puntík. Bylo snahou soudruhů u moci vychovat si novou generaci soudruhů a soudružek, kteří by neodmlouvali, nepřemýšleli, chodili na brigády a svobodně je volili. V případě Labského Kostelce se jednalo o „chození do Pionýra“. Nic proti tomu, zájem z řad občanstva nebyl nulový, jen se jaksi nedařilo celou věc rozjet, nebyli lidi.
Zde bych si dovolil maličko odbočit, neboť potřebuju definovat a pojmenovat občana, který může mít vliv toliko na svou širší nebo užší rodinu. Nemůže volit, koho chce, nemůže cestovat, kam by chtěl, i kdyby na to měl, měl by oslavovat 1. Máj, patřičně zdobit okna, držet hubu a krok. Tohoto jedince budeme nadále nazývat důvěrně „občanem bez vlivu“, zkráceně “občanem BV“. Nikdo z občanů BV neměl zájem dělat rudochům kašpárky. Občané BV a jejich rodiny ještě nezapomněli na prolhanou měnovou reformu v roce 1953, na další lži a křivdy při scelování pozemků, na další daně z hlíny, vzduchu a komínů. Ne, takto rychle občané BV nezapomínají. “Chození do pionýra“ se nakonec podařilo vyřešit rozkazem. V Kostelci byla odjakživa vojenská posádka, a když nejvyšší šarže zavelela, byli i vedoucí, jinak vojáci základní služby. Tito pánové ale plánované schůzky většinou ignorovali, případně dostali jiný rozkaz, takže „chození do Pionýra“ většinou končilo na fotbalovém hřišti bez přítomnosti pedagogického dozoru.
Jak se zvedala jarní teplota roku 1968, pohnula se i jedna z ledových ker, a soudruzi povolili „chodit do Skauta“. Z čista jasna se vyrojilo mnoho „starých skautů“, kteří věděli jak, a celá ta mašina se rozjela neuvěřitelným tempem. Byly kroje, domovenky, klobouky kanadské jízdní policie, prostě všechno a rychle, jako by to už bylo někde připraveno, snad ve skladech skautského Blaníku, a jako by to mělo už brzy zase skončit...
Byla to však jen radost a nadšení lidí, kteří byli skauty už před II. světovou válkou, a pak ještě pár let po ní, a ve skautském duchu vychovávali i svoje děti. Filozofie skautství přežívala mezi velkou většinou občanů – voličů, kteří byli léta marně přesvědčováni, že jenom pod vedením Komunistické strany Československa a pod přátelským dohledem sovětských soudruhů, lze dosáhnout štěstí, míru a blahobytu. Dál už nebudu zdržovat. Ke skautům jsem se dal a prožil s nimi dva krásné roky, než nás zase zrušili. A znovu se opakoval scénář ústupu do ilegality. Vedoucí zmizeli do svých zaměstnání, vybavení skončilo v almarách a na půdách, vzpomínky pak našly své místo v kronikách a fotoalbech. A netrvalo dlouho, snad jen čas odpovídající jednomu dočasnu, kde 1 dočasno = 21 let (1989-1968), aby se skauting probudil, teď už doufám do konce civilizace.